Charakteristika kroku

Charakteristika kroku

 Existuje několik biomechanických charakteristik, které ovlivňují efektivitu běhu.

Jedním z faktorů je individuální délka kroku. Protože rychlost se rovná délce kroku x rychlosti kroku, je tedy důležitá optimalizace a manipulace s těmito proměnnými. 

Ve studii o únavě během maratonu bylo zjištěno, že ekonomika běhu se v pozdějších fázích maratonu zhoršuje částečně díky tomu, že se v průběhu maratonu zkracuje délka kroku (to záleží na trénovanosti a zvoleném tempu). To vede k otázce, zda manipulace s délkou kroku může optimalizovat ekonomiku běhu. Důkazy ukázaly, že běžci jsou nejefektivnější při vlastní zvolené délce kroku a že pokud byli nuceni běžet s kratší nebo delší délkou kroku, tak byla ekonomika běhu horší. Ovšem při studii bylo zjištěno, že ne všichni běžci sami zvolili optimální délku kroku. Zjistili, že 20% z nich zvolilo délku kroku, která vedla ke zhoršené ekonomice běhu. Je zajímavé, že všichni tito účastníci zvolili delší délku kroku než by bylo pro ně optimální.

Pokud jde o optimalizaci délky kroku, zdá se, že funguje na základě křivky ve tvaru písmene U, kde příliš krátká a příliš dlouhá délka kroku má za následek  zhoršení ekonomiky běhu. 

Kromě parametrů kroku, jako je délka a frekvence, přispívá vertikální oscilace k ekonomice běhu. Nadměrná vertikální oscilace snižuje ekonomiku běhu  a je jedním z faktorů, které pomáhají vysvětlit, proč vytrvalci jsou obvykle úspornější při pomalejším tempu než běžci na střední vzdálenosti. Několik studií totiž zjistilo, že běžci jsou při běhu efektivnější při rychlostech, při kterých často trénují . Důležité jsou dvě věci, které se u vertikální oscilace někdy opomíjejí.  Uvědomme si, že jde o přebytek vertikální oscilace, která zhoršuje ekonomiku běhu, nikoliv vertikální oscilace samotná.  Určité množství vertikálního vztlaku je třeba. Pokud by se člověk měl nulovou oscilaci, tak jeho délka kroku by byla výrazně omezena.   V souvislosti s touto myšlenkou je třeba poznamenat, že ekonomika běhu se měří při nižších rychlostech kvůli potřebě  třeba dosáhnout ustáleného stavu spotřeby kyslíku. Vzhledem k tomu, že běžci, kteří se zaměřují na kratší tratě, jako jsou například atleti na střední vzdálenosti, mají tendenci k větší vertikální oscilaci, je pravděpodobné, že se jedná o efektivnější způsob běhu při vyšších rychlostech.  Na základě těchto dvou myšlenek není doporučováno minimalizovat vertikální oscilaci, ale místo toho je doporučováno najít optimální vertikální složku délky kroku. Není to nepodobné základní úloze z fyziky, kterou jsme všichni dostali na střední škole, když při střílení z děla je třeba najít optimální úhel, abychom vystřelili na co největší vzdálenost.  Příliš velký úhel by měl za následek velkou vertikální složku, ale velmi malou uraženou vzdálenost.  Na druhou stranu velmi malý úhel by vedl k výstřelu v příliš přímém směru, který by opět nedosáhl maximální vzdálenosti. 

Běžecký krok je velmi podobný v tom, že se musíme odlepit od země pod optimálním úhlem, abychom mohli maximalizovat délku kroku.

S použitím zahraničních studií.