Fyziologický a výkonnostní rozvoj

11.5.2023

Fyziologický a výkonnostní rozvoj s využitím laktátem řízeného prahového intervalového tréninku v rámci vysokoobjemového tréninku s nízkou intenzitou

Fyziologické mechanismy podporující efektivitu použití velkého tréninkového objemu při nízké intenzitě. Byly navrženy různé hypotézy vysvětlující podpůrné mechanismy týkající se důvodu, proč velká část (70–80 %) celkového objemu tréninku prováděného při nízké intenzitě poskytuje optimální výkonnostní rozvoj u vytrvalostních běžců, kteří budou závodit při poměrně vysoké intenzitě.

Zlepšení vytrvalostního výkonu díky vysokému objemu nízkého/středního kontinuálního tréninku je generováno udržením zvýšeného srdečního výdeje po delší dobu (zvýšením dodávky kyslíku do pracujícího kosterního svalu) a zvýšenou kapacitou pro oxidativní metabolismus prostřednictvím mitochondriální biogeneze a kapilarizace u kosterního svalstva (vlákna tip I, tzv. pomalá vlákna, mají energeticky výhodnější metabolizmus. To je dáno bohatým cévním zastoupením, vysokým množstvím MITOCHONDRIÍ (tzv. buněčná elektrárna) a MYOGLOBINU (tzv. přenáší kyslík)).

Důležité je, že architektura lidského kosterního svalu diktuje, že zvýšená kapilarizace ve vláknech (tip I) kosterního svalu slouží také ke zvýšení dodávky O2 do svalových vláken typu II, tzv. rychlá vlákna vykazují menší cévní zastoupení, menší zastoupení mitochondrií i myoglobinu, ale jsou bohatá na molekuly GLYKOGENU tj. zásobní "cukr" uložený ve svalech a játrech.

Existují dvě primární signální dráhy pro mitochondriální proliferaci (obě konvergující na expresi PGC1-α). Jedna je založena na kalciové signalizaci, která se pravděpodobněji používá u vysokoobjemového tréninku, a druhá je založena na signalizaci odvozené z dráhy proteinkinázy aktivované adenosinmonofosfátem (AMP) (AMPK), což je pravděpodobnější používá se s vysoce intenzivním tréninkem, protože hladiny [ATP] a AMP jsou sníženy, respektive zvýšeny.

Vzhledem k tomu, že zapojování určitých motorických jednotek vyvolaných během zátěže s konkurenční intenzitou je potřebný pro vytvoření adaptačních reakcí vedoucích ke zvýšení hustoty mitochondrií a aerobního metabolismu, lze toho dosáhnout dokončením alespoň malé části vysoce intenzivního tréninku.

Skutečnost, že většina studií dochází k závěru, že většina tréninkového objemu u běžců - vytrvalců by měla být pokryta běhy o snadné intenzitě, aby se optimalizoval vývoj výkonu, naznačuje, že adaptační potenciál vápníkové signální dráhy je mnohem větší než u signální dráhy AMPK. V souladu s tím je k dosažení saturace adaptivní odpovědi pomocí této dráhy zapotřebí pouze relativně malý objem tréninku.

Alternativně důkazy naznačují, že některé homeostatické poruchy vedoucí k selhání adaptace na trénink (tj. přetrénování nebo nefunkční přetížení) mohou souviset buď se zánětlivými reakcemi, nebo že může být způsobeno pomalé autonomní zotavení po vysoce intenzivním tréninku monotónní zátěží. Tyto poruchy by mohly vést ke snížení kapacity pro tvorbu aerobního ATP prostřednictvím nedostatků v mitochondriálním elektronovém transportním řetězci nebo selektivním dodáváním průtoku krve a/nebo snížením maximálního srdečního výdeje.

Navzdory použitým mechanismům kvazi-experimentální pozorování naznačila negativní účinky nadměrného množství vysoce intenzivního tréninku.

Optimální kombinace tréninku s nízkou a vysokou intenzitou je typicky dosažena pomocí režimu těžkého dne – snadného dne, který zabraňuje monotónnosti během tréninkového procesu a může působit tak, aby zajistil dostatečnou dobu zotavení a zabránil nefunkčnímu přetěžování. To může zvýšit adaptivní reakce, jako je genová exprese pro mitochondriální proliferaci. Tento specifický tréninkový vzorec si osvojují dobře trénovaní a elitní běžci na dlouhé a střední tratě.

Důkazy o přesné rovnováze různých typů tréninku na mitochondriální adaptivní reakce jsou však omezené. Zejména u již dobře trénovaných běžců se zdá, že rozsah možností pro dosažení dalších adaptivních reakcí je pravděpodobně relativně malý. Vzhledem k velkému objemu tréninku s nízkou intenzitou, který již provádějí sportovci na vysoké úrovni, mohou další adaptivní reakce z velké části spočívat v optimalizaci adaptivních reakcí ve svalových vláknech typu II.