Měli bychom trénovat, abychom zlepšili VO2max?
Měli bychom trénovat, abychom zlepšili VO2max?
Jak již bylo zmíněno, studie ukázaly, že trénink na úrovni VO2max nejvíce vyvolává jeho zvýšení. To bylo použito jako argumentace pro trénink na VO2max, protože, jak již bylo řečeno, VO2max je tradičním měřením vytrvalosti. Logika je taková, že pokud se VO2max zvýší, zvýší se i vytrvalostní výkonnost. Jenže ono tomu tak jednoznačně není. Kromě toho vyvstává otázka, zda se u dobře trénovaných běžců při zvýšení VO2max zlepšuje i výkonnost?? Nezlepšuje.
Studie Vollaarda a kol. ukazuje rozdíl mezi VO2max a výkonností. Změna VO2max jednoznačně nesouvisí se změnou výkonnosti (2009). Studie prokazují zlepšení výkonnosti bez změny VO2max (Daniels a kol. 1978).
Rovněž se uvádí, že: "V rámci studie v roce 2015 se podařilo dosáhnout vyššího výkonu, respektive studie ukazují, že VO2max se může zvýšit bez změny výkonnosti."
Studie Smithe a kol. prokázala zlepšení VO2max o 5,0 % bez zlepšení výkonu na 3 000m nebo 5 000m. Kromě toho při pohledu na dlouhodobé změny ve výkonnosti u elitních běžců, dochází ke změnám výkonnosti bez následných změn ve VO2max. U vysoce trénovaných běžců mnoho studií prokázalo, že VO2max se nemění, a to ani při zlepšení výkonnosti.
V jedné z mála studií provedených na skupině 33 elitních běžců sledovali změny VO2max v průběhu tří let. Výkonnost se zlepšila u mužů v průměru o 1,77 % a u žen o 0,69 %, přičemž hodnota VO2max se v podstatě nezměnila (~76,56 vs. ~76,42 u mužů a ~70,31 vs. ~70,05 u žen) .To ukazuje na zlepšení výkonnosti u elitních běžců beze změn VO2max.
Další důkazy lze vidět ve dvou případových studiích na elitních běžcích.
Ve studii na ženách běžkyních vysoké úrovně Jones ukázal, že zatímco čas běžkyně na 3 000m se zlepšil o 46 sekund, její VO2max se snížila ze 72ml/kg/min na 66ml/kg/min (Jones, 1998).
Další studie provedená, tentokrát na držitelce světového rekordu v maratonu žen Paule Radcliffe (2006), zjistila, že zatímco VO2max kolísala v závislosti na době testování, byla v podstatě stabilní na úrovni 70 ml/kg/min od roku 1992. Skutečnost, že hodnota VO2max Pauly Radcliffe byla v podstatě stabilní navzdory jejímu tréninku, je zřejmé, že objem a intenzita tréninku výrazně vzrostly. Její trénink se zvýšil z mírného objemu 40-48km týdně (1992) (hodnota VO2max byla již v té době 72) na 192-256km týdně (2006). Skutečnost, že se hodnota VO2max nezměnila navzdory tomuto masivnímu nárůstu objemu a intenzity ukazuje, že rychlou změnu VO2max lze pozorovat jen u netrénovaných jedinců. Nejdůležitější je, že se Paula Radcliffe během tohoto časového období výrazně zlepšila výkonnost.
Ve studii, kterou provedli Smith a Donnella, hodnotili u hobíků změny VO2max v průběhu 36týdenního tréninkového období (1984). VO2max se podstatně zvýšila o 13,6 %, ale všechny tyto přírůstky se projevily v prvních 24 týdnech tréninku, přičemž během posledních 12 týdnů již nedošlo k žádnému dalšímu nárůstu.
Podobně ve studii Danielse a kol. se u netrénovaných osob hodnota VO2max během prvních 4 týdnů tréninku zvýšila. Potom se již nezvyšovala, ani při dalším zvyšování tréninku, a to i přes pokračující se zlepšování výkonnosti.
Vzhledem k důkazům, že VO2max se u elitních běžců nemění a nekoreluje s tréninkem, je možné konstatovat, že se trénink u elitních běžců zaměřený na zlepšení VO2max nezdá jako logický nápad.
Vollaard a kol. to možná vystihli nejlépe, když dospěli k závěru, že "VO2max a aerobní výkonnost souvisejí s odlišnými a samostatnými výkony, fyziologickými a biochemickými hraničními, koncovými body, což naznačuje, že navržené modely pro determinanty výkonnosti a výkonnosti se mohou lišit. Vytrvalostní výkonnost bude možná třeba přehodnotit." Uznává se, že aerobní výkon a VO2max nejsou přímo rovnocenné nebo dokonce dobře propojené. V kombinaci těchto zjištění s Noakesoviho studií se vytváří situace, kdy VO2max nemusí měřit to, co si myslíme, že měří. Když k tomu přidáme skutečnosti, že použití %VO2max ke klasifikaci tréninku má za následek širokou škálu adaptací a změn v oblasti VO2max u trénovaných běžců, je třeba zpochybnit záklád celých tréninkových programů na VO2max. Nejde o to zpochybnit význam kyslíku nebo aerobního systému, ale spíše o to ukázat, že VO2max špatně reprezentuje aerobní příspěvek.
Základní otázka, kterou je třeba si položit, zní: Proč je tak velká část tréninku zaměřena na tuto veličinu, která se u dobře trénovaných vytrvalců nemění, u středně trénovaných se sotva mění a její úroveň je nízká....., a dokonce ani dobře nekoreluje s výkonem?
Pozn. s použitím zahraničních materiálů
