Problémy s ekonomikou běhu
Problémy s ekonomikou běhu
Jak již bylo zmíněno, jedním z problémů ekonomiky běhu je, že ji lze měřit a vyjádřit v jednotkách, několika různými způsoby. Nejběžnější způsoby jsou vyjádření v podobě VO2 při dané rychlosti, a VO2/vzdálenost. Existují dva způsoby udávání VO2 pomocí rychlosti běhu. Jedním z nich je vyjádřit ji jako VO2 při absolutní rychlosti, zatímco druhým je vyjádřit ji jako VO2/rychlost. Tyto způsoby se opírají o myšlenku, že pod určitou rychlostí (kolem laktátového prahu) jsou nároky na kyslík nezávislé na rychlosti. Vickers však prokázal, že tomu tak není (2010). Při měření hospodárnosti při absolutní rychlosti budou běžci běhat při značně rozdílných relativních intenzitách, které se budou měnit. Biomechanické faktory, jako je kontakt se zemí, síly reakce na došlap, délka a frekvence kroku, jsou závislé na rychlosti. Jeden jedinec při tempu 5 minut na kilometr může potřebovat např. velmi nízké procento své maximální síly, zatímco jiný běžec může potřebovat mnohem větší procento, čímž se mění doba kontaktu se zemí. To je jen jeden příklad toho, jak rychlost ovlivňuje biomechaniku. Kromě toho by se využití energetického zdroje při absolutní rychlosti u jednotlivých skupin značně lišilo. Vzhledem k tomu, že závody jsou na danou vzdálenost, vyjádření ekonomiky běhu jako spotřeby kyslíku na jednotku vzdálenosti se zdá být smysluplnější, ale stále zanedbává vliv, který má využití energetického zdroje (glykogen, tuk...) na spotřebu kyslíku.
Poslední způsob, jakým se ekonomika běhu uvádí, jsou kalorické náklady. Při tomto měření se využívá respirační výměnný poměr (RER), který se používá k výpočtu kalorického ekvivalentu VO2, který lze použít k výpočtu kalorické náročnosti a určit tak množství energie spotřebované na jednotku vzdálenosti. Studie Fletchera a kol. porovnávala ekonomiku běhu vyjádřenou jako VO2/vzdálenost a kalorických nákladů. Ve své studii zjistili, že lepší běžci měli nižší energetické náklady na běh (lepší ekonomiku) a že ekonomika běhu vyjádřená jako kalorický jednotkový náklad byl mnohem citlivější na změny v rychlosti. Kalorické jednotkové náklady ukázaly, že ekonomika běhu se zhoršuje s rostoucí rychlostí, což by byl očekávaný výsledek, protože s rostoucí rychlostí roste i závislost na sacharidech.
Diskuse o tom, jak měřit ekonomiku běhu, ukazuje, že nás čeká ještě dlouhá cesta k pochopení toho, jak ji efektivně měřit. Nutí také zpochybnit závěry založené na studiích, které se zabývají tím, co ji zlepšuje.
Jedním z dalších problémů při měření ekonomiky běhu je otázka, zda použít hrubý nebo čistý VO2. Hrubá VO2 se vztahuje k celkové spotřebě kyslíku, zatímco čistá se vztahuje k celkové spotřebě kyslíku snížené o klidovou hodnotu. Byla vyslovena hypotéza, že čistá hodnota lépe odráží aktivní spotřebu energie a koriguje spotřebu energie v době odpočinku. Zkreslení související s rychlostí, které je přítomno při měření ekonomiky běhu jako VO2/rychlost se používá jako prostředek kvantifikace celkové účinnosti. Avšak vzhledem k tomu, že se vychází z účinnosti na základě VO2, může být přínos tohoto přístupu zpochybněn. VO2 může být výsledkem centrálního regulátoru, který reguluje VO2 pomocí svalové aktivace. Pokud je to pravda, pak ekonomika běhu odráží stupeň svalové aktivace při daném tempu. To stále znamená, že platné měření může odrážet účinnost svalové aktivace. Nicméně míra, do jaké může být použít k měření a kvantifikaci mechanické, metabolické a nervosvalové účinnosti, není známa.
Rozdělení efektivity do těchto tří různých kategorií by mohlo pomoci při vyjasnění toho, co ovlivňuje ekonomiku běhu, nebo v tomto případě celkovou účinnost. Vzájemné působení různých typů efektivity by také mohlo vysvětlit smíšené výsledky při změně biomechaniky nebo proč existují v literatuře uváděné protichůdné výsledky ohledně toho, jaký způsob běhu je nejefektivnější.
Také měření ekonomiky běhu může být zavádějící, pokud se podíváme na nedávnou studii Badena a kol. V této studii se ekonomika běhu měnila. Jiná byla, když účastníci nevěděli, jak dlouho poběží, přestože běželi stejnou dobu jako během testu, kdy věděli, jak dlouho poběží. Výsledky těchto studií ukazují, že další mechanismus může regulovat ekonomiku běhu na základě zpětné vazby. Skutečnost, že se ekonomika běhu může měnit pouze na základě vnější zpětné vazby, například kdy bude cvičení ukončeno, je zajímavá a může vést k přehodnocení způsobu testování ekonomiky běhu. A konečně, účinnost je třeba dát do souvislosti, když ji používáme jako měřítko výkonnosti. Skutečnost, že hlavním zájmem je výkonnost, a nikoliv pouze efektivita, by měla být brána v úvahu. Je možné, že vzhledem ke způsobu, jakým měříme parametr účinnosti, který zlepšuje ekonomiku běhu, může být na škodu výkonnosti. Například zvýšení vertikální oscilace vede k mnohem větší délce kroku,může být od určité hodnoty pro člověka nepříjemná. Vertikální oscilace může být škodlivá, ale v kontextu celé lokomoce může být mírná oscilace prospěšná. Příkladem může být studie provedená při "opravě" běžeckého stylu. Po 12 týdnech tréninku se u běžců výrazně snížila jejich vertikální oscilace, v průměru o 1,52 cm, ale jejich ekonomika běhu se výrazně zhoršila. To bylo způsobeno výrazným zkrácením délky kroku. Proto optimalizace proměnné nemusí být vždy vhodná. Závěrem lze říci, že měření ekonomiky běhu může být zpochybněno jako měřítko celkové efektivity. To by mělo významné důsledky pro interpretaci mnoha studií.
Přínosnější může být zkoumání jiných metod výpočtu efektivnosti. Dále je třeba uvést, že důkazy ze světa cyklistiky mohou vnést trochu světla do používání měřítka založeného na VO2. Použití měření VO2 byli hobby cyklisté nejefektivnější při relativně nízkých rychlostech šlapání, 40-65 % maxima otáček za minutu, zatímco profesionální cyklisté dávali přednost rychlostem šlapání, které byly mnohem vyšší, přes 90 otáček za minutu. Tyto vyšší rychlosti trvale vykazují mnohem vyšší submaximální VO2. Spíše než abychom dospěli k závěru, že elitní cyklisté potřebují mít nižší rychlost šlapání, tak místo toho bylo zjištěno, že energetické náklady jsou nejnižší v rychlostech šlapání, které odpovídají rychlostem preferovaným elitními cyklisty. Autoři studie dospěli k závěru, že energetické náklady reprezentují biomechanickou účinnost mnohem lépe než měření ekonomiky. Podobný scénář by se mohl snadno odehrát i v běhu, pokud bychom místo kadence sledovali rychlost a délku kroku. Tyto výsledky mohou vysvětlovat některé rozpory mezi tím, co trenéři považují za biomechanicky správné, a tím, co se objevuje ve výzkumu, tedy došlapem na patu oproti došlapu na střed chodidla.
Pozn. s použitím zahraničních materiálů
