Teorie adaptace na trénink
Teorie adaptace na trénink
Trénink vytrvalců je složitý proces, který ještě není zcela pochopen. Trenéři vytrvalců obvykle zaujímají přístup zaměřený na zlepšování různých fyziologických parametrů, systém založený na tradici a metodě pokusů a omylů nebo systém založený na závodních zkušenostech s různými procenty závodního tempa, které se používají k vyvolání různých tréninkových efektů adaptace. Velké rozdíly v tréninku distančních běhů jsou výsledkem spoléhání se na tréninkové poznatky a "skepse" vůči vědeckým poznatkům, které stojí za tréninkem (v poslední době zde dochází k výraznému posunu), a na metodách předávaných trenéry, které byly úspěšné.
Než se ponoříme do toho, jaké jsou současné modely tréninku, podíváme se na objem prováděného tréninku, na intenzitu tréninku a na rozložení tréninkové zátěže a na to, jak se všechny tyto faktory projevují v tréninku a ovlivňují fyziologické parametry.
Obecný adaptační syndrom a odezva na zátěž
Před analýzou provedeného výzkumu různých způsobů manipulace s tréninkem pro zvýšení výkonnosti, je nezbytné, aby byl prozkoumán celkový proces, který stojí za tím, jak tělo reaguje na trénink. Obecný adaptační syndrom (General Adaptation Syndrome, G.A.S.) Hanse Selyeho poskytuje následující informace - základ pro proces, kterým tělo během tréninku prochází. V původní práci Selye zjistil, že reakce zvířat na různé stresory se řídí podobným vzorcem, který se stal tzv.G.A.S. (Selye, 1978).
Skládá se ze tří odlišných fází:
První fází je fáze alarmu. To se týká počáteční reakce organismu na stres, kdy dochází ke snížení odolnosti, a je často klasifikována jako naše "reakce bojuj nebo uteč".
Další fází je fáze rezistence, která spočívá v adaptaci organismu na stresor a v reakci na něj, zvýšení odolnosti vůči tomuto stresu.
Poslední fáze nastává, pokud je stres působen nepřetržitě, a je to fáze vyčerpání. V této fázi je odolnost vůči stresu výrazně nižší a tělo nedokáže účinně reagovat na tento stres (Selye, 1978 ).
Selyeho princip adaptace lze aplikovat na trénink. V populárních cvičeních v odborné literatuře se aplikace G.A.S. často označuje jako princip superkompenzace (Bompa & Haff, 2008). Princip superkompenzace poskytuje teoretické vodítko pro reakci a adaptaci na tréninkový podnět. Podobně jako u Selyeho teorie platí, že při nějakém druhu tréninkového podnětu, dochází k počáteční fázi alarmu, kdy dochází k únavě a následně k vyčerpání, výkonnostní úroveň se snižuje. Po této poplachové fázi, při zotavení, dochází k adaptaci, kdy únava ustupuje a dochází k adaptaci, takže dochází k superkompenzaci, kdy se výkonnost zvýší na vyšší úroveň, než jaká byla před působením tréninkového podnětu. Poté lze aplikovat nový tréninkový stimul a projít tímto procesem znovu. Pokud je příliš málo regenerace, pak se tělo nikdy plně nezotaví nebo nepřizpůsobí a může se dostat do stavu vyčerpání, nebo, jak se běžně říká, přetrénování (Bomba & Haff, 2008).
Tento model o stimulaci a adaptaci umožňuje plánování práce a zotavení během tréninkového procesu. Je zřejmé, že zotavení je nutné k tomu, aby se člověk nedostal do fáze přetrénování. Na vyvolání adaptace je zapotřebí dostatečně silný stimul, a na druhé straně je třeba, aby nebyl příliš intenzivní, čímž by se snížila odolnost na úroveň, která vyžaduje příliš velký čas na zotavení a nevede k adekvátní superkompenzaci. Přiřazení správné intenzity a objemu tréninku k vyvolání optimální odezvy je pro správný trénink zásadní.
Vztah mezi dávkou a odezvou je dalším modelem, který pomáhá vysvětlit optimální zátěž při tréninku. Vztah mezi dávkou a odezvou pochází z medicíny a vysvětluje vzájemné působení mezi dávkou, celkovým množstvím podnětu (tj. intenzitou, objemem, frekvencí) a odezvou, nebo výsledným tréninkovým efektem (Iwasaki et al., 2003). Při pohledu na typickou křivku závislosti dávky na odezvě lze vidět, jak tréninková dávka ovlivňuje výsledek. Příliš nízké dané zatížení bude mít za následek malou nebo žádnou adaptaci a naopak příliš vysoká zátěž způsobí snižující se adaptaci.
Busson vytvořil model, který ukázal, že optimální dávku nejlépe vysvětluje tvar obráceného U mezi tréninkem a výkonem (2003). Vrchol obráceného U ukazuje optimální dávku tréninku, zatímco příliš malá nebo příliš velká tréninková dávka ukazuje snížení účinku na výkonnost.
Důležité je také zvážit, co tento vztah ovlivňuje. Konkrétní jedinec bude potřebovat více nebo méně tréninkové zátěže - podnět v závislosti na celé řadě faktorů. Při provádění výzkumu na velkých skupinách účastníků je někdy snadné na tento vztah zapomenout. Jednotlivec bude na podnět reagovat odlišně na základě jeho fyziologického složení a tréninkové historii, mimo jiné na základě dalších faktorů. Reakce konkrétního jedince je často opomíjeným parametrem při diskusi o tréninkové dávce a odezvě na ni. Manzi a kol. to prokázali tím, že ukázali, že parametry autonomního nervového systému byly závislé na dávce, když se tato individuální tréninková dávka zohlednila, místo aby se vzal v úvahu pouze skupinový přístup. POZOR na tolik oblíbené společné výběhy!! To lze vidět na příkladu neustálém hledání optimální intenzity nebo objemu, které lze pozorovat jak v populární literatuře Arthura Lydiarda, který prohlásil, že optimální je 100mílový (160km) týden, nebo ve výzkumu, jako např.hledání optimální intenzity tréninku, která se zřejmě pohybovala mezi VO2max a laktátem. (Midgeley et al., 2006; Lydiard, 1998).
Poznání, že každý jedinec bude reagovat na podnět odlišně, namísto poskytování různých doporučení, která se zdají být univerzální pro všechny, by bylo jedním z kroků k překlenutí propasti mezi výzkumem a tréninkem v oblasti tréninku vytrvalostního běhu. Ovšem na druhou stranu musíš zvládnout určitou tréninkovou zátěž, aby jsi mohl předvést určitý výkon, a je jedno, jestli jsi Petr nebo Pavel.
Pozn. s použitím zahraničních materiálů
