Účinnost tréninkových úrovní založených na VO2max

19.2.2022

Účinnost tréninkových úrovní založených na VO2max

S rozvojem výzkumu VO2max se vyvinuly dva způsoby tréninkových systémů založených na tomto parametru.

Prvním je trénink při rychlostech, které vyvolávají VO2max, který se stal magickou tréninkovou intenzitou, která údajně přináší největší zlepšení.

Druhým je trénink na procentuálních hodnotách VO2max, které určují intenzitu tréninku.

Pokud jde o trénink na VO2max, tak vznikl kvůli přehledu výzkumů, které ukázaly, že k největšímu zlepšení VO2max došlo při tréninku s intenzitou, která odpovídala parametru, bez ohledu na délku trvání cvičení. Toto zjištění bylo následně použito k prokázání toho, že trénink při VO2max je nejlepší intenzitou pro zlepšení VO2max. u všech běžeckých skupin.

S tímto závěrem jsou spojeny dva problémy. Za prvé, ve studii jsou závěry zobecněny na všechny skupiny, přestože VO2max neovlivňuje všechny skupiny stejně. Za druhé, VO2max a vytrvalostní výkonnost jsou používány téměř jako synonyma, což není pravda, jak bylo v jiném článku zmíněno. VO2max rozhodně není jediným faktorem vytrvalostního výkonu.

Navzdory těmto obavám se trénink na VO2max dostal do popředí zájmu. Při pohledu na výzkum existuje nespočet studií a přehledů, které se zaměřují na trénink v této intenzitě. Došlo to tak daleko, že se počítá s maximalizací času stráveného při VO2max během tréninku.

Vědci studovali různé intervalové tréninkové programy s jediným cílem, a to zjistit, kolik času při VO2max strávil každý subjekt během tréninku, což je samo o sobě zajímavé, protože to ukazuje důraz na tento parametr namísto na výkon. Domnívají se, že čas strávený při VO2max je podnětem potřebným ke zlepšení VO2max. Tato teorie však nebyla výzkumem podložena. Například ve studii autorů Billat a kol. po 4 týdnech tréninku s využitím intervalového programu určeného ke zjištění doby strávené při VO2max, zjistila, že se výkonnost nezlepšila. Kromě toho i u netrénovaných lidí nebylo zlepšení VO2max při vysokých intenzitách závislé na objemu tréninku (1986). Navzdory těmto skutečnostem, vědci nadále prosazují myšlenku, že doba strávená při VO2max je klíčovou složkou pro dosažení VO2max.

Používání procentuálních hodnot VO2max ke kvantifikaci intenzity tréninku je ve výzkumu uznávanou praxí a používá se v mnoha tréninkových programech. Problémem tohoto přístupu je, že každý jedinec bude mít široký rozsah adaptace, i když trénuje na stejné procentuální hodnotě VO2max. K tomu dochází v důsledku rozdílů ve fyziologii jednotlivce. Například laktátový práh se může vyskytovat v širokém rozmezí procentuálních hodnot VO2max, a to i u trénovaných jedinců. Jako příklad lze uvést, že pokud dva trénovaní běžci vykonávali výkon při fixní intenzitě na úrovni 80% VO2max, jeden z nich může být pod laktátovým prahem a ten druhý nad ním. To by podstatně ovlivnilo energetickou stránku tréninku, jak je vidět ze studie, která ukázala, že při 70% VO2max existuje čtyřicetinásobné rozpětí pro zvýšení hladiny laktátu mezi jednotlivci. V nedávné studii testovali, zda trénink při stejné procentuální hodnotě VO2max vede k podobnému metabolickému zatížení. Zjistili velké individuální rozdíly v laktátové odezvě při fixní intenzitě, a to i v případě, že skupiny byly shodné pro podobné hodnoty VO2max. To je vedlo k závěru, že použití hodnot procent VO2max pro trénink nebo výzkum by nemělo být používáno, pokud je cílem podobná metabolická zátěž podle běžců.

Kromě laktátových rozdílů se na tom podílejí i faktory, jako je individuální využití substrátu, typ vláken a další fyziologické proměnné, které se budou při pevně stanoveném procentu VO2max značně lišit. To ukázala studie Vollaarda a kol. (2009). Ukázala, že zatímco v průměru po šesti týdnech vytrvalostního tréninku bylo zaznamenáno zlepšení v různých parametrech vytrvalosti, tak individuální odezva byla široká, přičemž u některých se projevily i negativní odezvy na trénink, přestože trénink probíhal při stejné intenzitě 70 %VO2max u všech účastníků. Studie ukázala, že existuje široká škála adaptace v maximálních a submaximálních testech, včetně parametrů VO2, aktivity svalových enzymů a hladiny metabolitů. Zajímavým zjištěním ve studii bylo, že osoby s nízkou odezvou na zvýšenou VO2max neměly automaticky nízké hodnoty v jiných parametrech.

Změna VO2max nekorelovala se změnou ve výkonu v časovém testu, což je významné zjištění, které ukazuje, že možná by mělo být věnováno více pozornosti změně ve výkonnosti namísto manipulace s fyziologickými parametry, jako je VO2max. Je třeba zpochybnit tréninková doporučení založená na tréninku zaměřeném na zlepšení parametrů, jako je VO2max, přičemž se předpokládá, že výkonnost se díky němu zlepší, i když studie ukazují, že změna VO2max často není spojena se změnou výkonnosti. Tento fenomén rozdílné odezvy není nový a lze jej pozorovat v širokém spektru tréninkových situací, jako je například trénink ve vyšší nadmořské výšce.

S vědomím velkých rozdílů v adaptaci, které se mohou objevit při tréninku s pevně stanoveným procentem VO2max, je třeba jeho použití zpochybnit. Ve skutečnosti Vollard a kol. zpochybnili použití tzv. %VO2max jako způsobu standardizace intenzity a navrhli standardizaci na parametry, které přímo ovlivňují výkon (2009). Tato zjištění v kombinaci s jinými zjištěními naznačují, že používání %VO2max by mělo být eliminováno, pokud je cílem standardizovat intenzitu. Je třeba se opravdu zamyslet nad tréninkovými programy, které používají %VO2max k sestavování tréninku, protože to, k jakým adaptacím dojde, je téměř sázka do loterie. Z praktického hlediska to pro trénované vytrvalce znamená, že je pravděpodobně smysluplnější standardizovat tempo ve vztahu k jejich nedávným závodním výkonům nebo na základě procentuálního podílu cílového závodního tempa.