Ano, šlachy se dají trénovat

Ano, šlachy se dají trénovat

Nová studie identických dvojčat ukazuje, že navzdory své pověsti inertních gumiček se Achillovy šlachy přizpůsobují cvičení.

Před deseti lety odebrali dánští vědci vzorky z Achillových šlach 28 mrtvých různého věku a změřili v nich množství radioaktivního uhlíku 14. Nadzemní jaderné testy v 50. a 60. letech minulého století dočasně zvýšily hladinu uhlíku 14 v atmosféře, což znamená, že množství nalezené v jakékoli živé tkáni odhaluje, kdy tato tkáň aktivně rostla nebo se opravovala. Výsledky ukázaly, že jádro šlachy se tvořilo v prvních 17 letech života, poté se stalo v podstatě inertním.

Tento obrázek zdánlivě neživé šlachy - gumičky, která spojuje lýtkové svaly s patní kostí - je znepokojující ze dvou důvodů. Jedním z nich je, že u mnoha běžců dochází k chronickým zraněním Achillovy šlachy, a ti by opravdu rádi věřili, že je možné, aby se šlachy samy opravily. A skutečně existují někteří vědci, kteří se nyní domnívají, že vhodná kombinace rehabilitačních cvičení a cílené výživy může nastartovat hojení šlach.

Druhým důvodem je, že vlastnosti Achillovy šlachy zřejmě souvisejí s výkonností, konkrétně s tím, jak efektivně běháte. Již několik desetiletí se spekuluje o tom, že jedním z tajemství mezinárodní dominance keňských běžců jsou jejich jedinečně dlouhé a pružné Achillovy šlachy. Při porovnávání trénovaných a začínajících běžců se také objevují rozdíly v tloušťce, tuhosti a struktuře šlach. Delší a tužší šlacha dokáže při každém kroku uložit více energie, která se při roztažení uvolní při odrazu.  Nejasné je, do jaké míry jsou tyto rozdíly vrozené nebo jsou výsledkem tréninku.

Právě proto je nová studie v časopise Frontiers in Physiology od německého výzkumného týmu pod vedením Freddyho Sichtinga z Technické univerzity v Chemnitz obzvláště zajímavá. Sichting a jeho kolegové shromáždili 40 párů jednovaječných dvojčat, nechali je vyplnit dotazník o jejich fyzické aktivitě a sportovních návycích a na základě hranice jedné hodiny tréninku týdně každou osobu zařadili mezi aktivní nebo neaktivní. Poté vědci změřili tuhost jejich Achillových šlach pomocí ručního přístroje, který v podstatě zvoní na šlachy jako zvon a měří jejich vibrace.

Na první pohled by se mohlo zdát, že výsledky nejsou příliš přesvědčivé. Pokud porovnáte sady dvojčat, která jsou obě aktivní, s dvojicemi, které jsou obě neaktivní, nezdá se, že by v tuhosti šlach byl nějaký rozdíl.

Vzhledem k tomu, že identické dvojice začínají s identickými geny, je to přesvědčivý důkaz, že dlouhodobý trénink skutečně mění strukturu Achillovy šlachy, a zapadá to do předchozích studií, které zjistily silnější a tužší šlachy u trénovaných běžců. Nejednalo se o elitní sportovce, takže ke změně šlach nebyla nutná nadlidská úroveň tréninku. Přesto se aktivní subjekty věnovaly svému hlavnímu sportu v průměru 15 let, takže měly dostatek času na adaptaci.

Důvodem, proč se rozdíly projeví pouze při porovnávání jednovaječných dvojčat, je skutečnost, že rozptyl mezi dvojčaty je mnohem větší. Na tréninku záleží, ale rozhodně záleží i na genech. Na to upozorňuje i další nedávná studie mezinárodního týmu pod vedením Nira Eynona z Victoria University, která doplnila důkazy o tom, že některé varianty genů způsobují větší náchylnost ke zranění šlach. Předpokládá se například, že verze genu zvaného COL5A1 mění strukturu kolagenových vláken, která tvoří šlachy a vazy.

Sichtingova studie přinesla ještě jeden poznatek. Rozdělili uváděné pohybové aktivity na ty, které zahrnují vzdušnou fázi s oběma nohama nad zemí (jako je běh, basketbal nebo tenis), a ty, které ji nezahrnují (jako je jízda na kole, plavání a chůze). Dvojčata, která se věnovala sportům se vzdušnou fází, měla mnohem tužší Achillovy šlachy než ta, která se aktivně věnovala sportům bez vzdušné fáze, což naznačuje, že skoky jsou klíčovými spouštěči adaptace.

Pravdou je, že stále panuje mnoho nejasností a neshod ohledně toho, jak přesně šlachy reagují na různé typy tréninku, jakou roli hrají v efektivitě běhu a proč dochází k jejich zranění. Zásadní však je, že ony dánské mrtvoly nám neřekly celý příběh. Možná prostě nebyly v dospělosti dostatečně aktivní, aby stimulovaly obnovu tkání. Šlachy se nepochybně přizpůsobují pomalu, ale nejsou to inertní gumičky - a čím více se dozvíme o tom, jak je trénovat, tím menší je pravděpodobnost, že se stanou vaší Achillovou patou.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů A.H.