Koledujete si o syndrom plantární fascie?
Vědci ze skotské university v rámci studie zkoumali u běžců (bohužel nebyl zmíněn počet testovaných) pravděpodobnost a četnost vzniku syndromu plantární fascie a došli k těmto poznatkům:
- je jedno jestli se jedná o muže či ženy. V rámci tohoto rozdělení nebyl zjištěn výrazný rozdíl, co se týče vzniku syndromu
- co se týče výšky klenby, tak mírně byl zvýšen výskyt avizovaného syndromu u běžců s vyšší klenbou
- ovšem k zajímavým údajům došli v rámci rozdělení běžců do třech skupin dle výkonnosti, respektive na skupinu nováčků, středně pokročilých a pokročilých, k těmto poznatkům:
Nejvíce byli postiženi běžci ze skupiny středně pokročilých, potom následovali nováčci, a nejméně postiženi byli běžci ze skupiny pokročilých.
Vědci to zdůvodňují tím, že ti běžci ve skupině středně pokročilých, co byli postiženi syndromem plantární fascie, byli ti běžci, co sice byli fyzicky na úrovni středně pokročilých, ale tréninkové dávky měli jako pokročilí.
Obdobné to bylo i ve skupině nováčků. Nováčci, co byli postiženi syndromem, tak fyzicky byli na úrovni nováčků, ale trénovali jako středně pokročilí.
Zkrátka v obou případech to byl důsledek nepřiměřeného tréninku tzn. jednoduše řečeno - přetěžování.
Nejméně postižených bylo ve skupině pokročilých. Vědci to přičítají tomu, že v té skupině byli běžci už určité fyzické vyspělosti, respektive nejvíce znalí svého těla, a podle toho měli schopnost lépe si plánovat tréninkové dávky, oproti běžcům ze dvou dříve zmiňovaných skupin.
V rámci studie také zkoumali vliv běžecké obuvi na vznik syndromu plantární fascie, a zjistili následovné:
- hmotnost obuvi nehraje zásadní roli (s ohledem k poměru hmotnosti běžce) co se týče vzniku syndromu
- stabilní či tlumivý model taktéž nehraje významnou roli
- ani drop (výškový rozdíl mezi špičkou a patou obuvi) samotný významně neovlivňuje vznik syndromu
- u běžců, kteří dávali přednost běhu v terénu a používali trailovou obuv byl zjištěn o něco méně výskyt avizovaného syndromu oproti běžcům, co upřednostňovali běh po tvrdých površích a používali obuv pro běh po těchto površích.
Zjistili však, co významně ovlivňuje vznik syndromu je ohebnost (pružnost) mezipodešve a tím pádem i podešve (neplést si s tlumivostí obuvi).
Vědci v rámci studie zjistili, že čím je běžec méně fyzicky (běžecky) zdatný a má obuv s větší ohebností mezipodešve, tak tím výrazně roste riziko vzniku syndromu. Vědci se přiklání k názoru, že běžci určité zdatnosti potřebují mezipodešev adekvátní ohebnosti, respektive tuhosti. Čím je běžec méně zdatný (hraje zde i významnou roli nadváha), tím pádem má i méně posíleny dolní končetiny (svaly, šlachy, úpony, tedy i plantární fascii), a tak potřebuje takovou běžeckou obuv, která bude chránit jeho nohy, respektive bude "kompenzovat" aktuální nedostatky jeho nohou.
S rostoucí výkonností roste i síla dolních končetin, a tak si běžec časem může "dovolit" i běžecké modely, u kterých je mezipodešev ohebnější, tzn. už tolik "nechrání" jeho nohy.
Ještě zmiňují jeden zásadní faktor, že běžecká obuv, co se týče ohebnosti (ať už větší či menší), tak by měla být ohebná v tom anatomicky správném místě.
Bohužel během výzkumu narazili i na takovou obuv (nedělám si iluzi že u nás to bude jinak), která tyto požadavky vůbec nesplňovala a dokonce se ji nebáli označit jako "zdraví nebezpečnou".
