Běžecká rubrika - prevence - fyzioterapie / regenerace / strečink, Strana 7

Plantární fasciitida je u běžců častým "výsledkem" přetěžování.

Plantární fascie, která je zodpovědná za udržování integrity podélné klenby, se opakovaným přetěžováním podráždí, zanítí nebo natrhne. Mezi nejčastěji uváděné predispozice vzniku plantární fasciitidy patří nadměrná pronace, plochá nebo kavózní noha, zkrácená Achillova šlacha, typ nošené tréninkové obuvi a chyby v tréninku.

Jakmile dojde k podráždění plantární fascie, může být použito nesčetné množství konzervativních opatření, od odpočinku, ledu a elevace až po steroidní injekce, a pokud vše ostatní selže, může být provedena operace. Ve většině případů konzervativní léčba toho či onoho druhu zmírní příznaky plantární fasciitidy. Je však nezbytné určit a odstranit příčinu problému, aby se běžec mohl vrátit k normální úrovni aktivity.

Kontrola anatomických/biomechanických neefektivit chodidel, protahovací a posilovací cvičení pro dolní končetiny, správná tréninková obuv a přiměřené tréninkové postupy zmírní příznaky plantární fasciitidy u velkého procenta postižených.

Aby běžci tomuto zranění předešli, měli by si být vědomi možného přetížení a přijmout preventivní opatření, např. vyhledat biomechanické/anatomické vyšetření u kvalifikovaného odborníka. Odborník pak může nabídnout návrhy konkrétních kroků, které by měl běžec dodržovat, aby stavu zranění předcházel.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Běh je jedním z nejoblíbenějších sportů na světě, který přitahuje statisíce běžců všech věkových kategorií. Běh je účinný způsob, jak zlepšit své zdraví. Na druhé straně je však zároveň spojen s vysokým rizikem zranění. Podle posledních studií 1 ze 2 běžců hlásí minimálně 1 zranění ročně.

Některá zranění jsou důsledkem nehody. Většina z nich je však způsobena přetěžováním. Nejčastějšími diagnózami jsou patelofemorální bolestivý syndrom, syndrom tibiální šlachy, tendinóza Achillových šlach, syndrom iliotibiálního pásu, plantární fasciitida a stresové zlomeniny ossa metatarsalia nebo tibie.

Koleno je nejčastěji zraněným kloubem u běžců na jakoukoli vzdálenost.

Poranění v oblasti stehna je obvykle akutním poraněním ischiokrurální svaloviny.

Poranění kyčlí jsou u běžců vzácná, a jejich diagnostika a léčba je složitá.

Poranění dolní končetiny může zahrnovat stresovou zlomeninu bérce, zánět okostice  nebo vzácně chronický kompartmentní syndrom závislý na zátěži.

Mezi běžci na dlouhé vzdálenosti je nejčastěji zraněným kloubem hlezenní kloub.

Nadváha a nadměrný počet kilometrů naběhaných za týden jsou považovány za rizikové faktory zranění. Úloha dalších faktorů, jako je obuv, strečink a biomechanika, není jednoznačná, respektive jasná.

V každém případě je pro správnou diagnózu nebo indikaci zobrazovacích metod a terapie nezbytná přesná anamnéza a vyšetření.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Zhoršená výkonnost při chůzi je klíčovým prediktorem starších lidí.  

Charakteristickým rysem zhoršené výkonnosti při chůzi u starších lidí jsou větší metabolické náklady (horší ekonomika) ve srovnání s mladšími. Bylo však prokázáno, že starší lidé, kteří soustavně běhají, si zachovávají podobnou ekonomiku chůze jako mladí běžci. Bohužel tyto běžecké studie neměřily metabolické náklady chůze. Není tedy jasné, zda běh jako takový může zabránit zhoršení ekonomiky chůze.

Cílem studie tedy bylo zjistit, zda a jak ovlivňuje pravidelná chůze oproti běhu ekonomiku lokomoce u starších lidí.

Metody: 15 starších lidí (69 ± 3 roky), kteří chodí ≥ 30 min, 3x/týden ("chodci"), a 15 starších lidí (69 ± 5 let), kteří běhají ≥ 30 min, 3x/týden ("běžci"), chodilo na běžeckém pásu s měřením síly při třech rychlostech (0,75, 1,25 a 1,75 m/s). Ekonomika chůze se zjišťovala pomocí analýzy výdechových plynů a mechanika chůze pomocí sil reakce na podložku během posledních 2 minut každého 5minutového pokusu. Porovnávala se ekonomika chůze mezi oběma skupinami s neaerobně trénovanými mladými a staršími dospělými z předchozí studie.

Výsledky: Starší "běžci" měli o 7-10 % lepší ekonomiku chůze než starší "chodci" v rozsahu testovaných rychlostí a měli podobnou ekonomiku chůze jako mladí, neaktivní dospělí v podobném rozsahu rychlostí. Nezjistily se žádné podstatné biomechanické rozdíly mezi staršími "chodci" a "běžci". Na rozdíl od starších "běžců" měli starší "chodci" podobnou ekonomiku chůze jako starší neaktivní  dospělí. a ∼ o 26 % horší ekonomiku chůze než mladí dospělí.

Závěr: Běh zmírňuje zhoršování ekonomiky chůze související s věkem, zatímco chůze za účelem fyzické zátěže - tréninku má zřejmě minimální vliv na zhoršování ekonomiky chůze související s věkem.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Běžci na různých výkonnostních úrovních a specializující se na různé závody (od 800 m až po maratony) nosí kompresní ponožky, návleky, šortky a nebo kalhoty či trika ve snaze zlepšit svůj výkon a usnadnit regeneraci. V poslední době se objevila řada publikací, které uvádějí rozporuplné výsledky ohledně vlivu kompresního oblečení v této souvislosti.

Cílem studie je zhodnotit původní výzkum vlivu kompresního oblečení (ponožek, lýtkových návleků, šortek, kalhot a trik) na běžecký výkon a regeneraci.

V září 2015 byla provedena počítačová rešerše elektronických databází PubMed, MEDLINE, SPORTDiscus a Web of Science a byly tak identifikovány relevantní články publikované v recenzovaných časopisech hodnocené pomocí škály Physiotherapy Evidence Database (PEDro). Byly zahrnuty studie zkoumající účinky na fyziologické, psychologické a nebo biomechanické parametry během běhu nebo po něm a pro výpočet Hedgesovy velikosti účinku a souvisejících 95 % intervalů spolehlivosti pro srovnání experimentálních (kompresních) a kontrolních (nekompresních) studií byly použity průměry a míry variability výsledku.

Výsledky: Kompresní oděv neměl žádný statisticky významný průměrný vliv na běžecký výkon (časy na (půl)maraton, běh na 15km, běh na 5 a 10km a sprint na 400m), maximální a submaximální spotřebu kyslíku, koncentraci laktátu v krvi, kinetiku krevních plynů, srdeční parametry (včetně srdeční frekvence, srdečního výdeje, srdečního indexu a objemu), tělesnou a vnímanou teplotu nebo plnění silových úkolů po běhu. Malé pozitivní velikosti účinku byly vypočteny pro dobu do vyčerpání (v inkrementálních nebo krokových testech), ekonomiku běhu (včetně biomechanických proměnných), odplavení krevního laktátu, vnímanou námahu, maximální dobrovolnou izometrickou kontrakci a maximální výkon svalů nohou bezprostředně po běhu a markery svalového poškození a zánětu. Teplota tělesného jádra byla kompresí ovlivněna mírně, zatímco hodnoty velikosti účinku pro bolestivost nohou po výkonu a zpoždění nástupu svalové únavy naznačovaly velké pozitivní účinky.

Závěr: Současná zjištění naznačují, že nošením kompresního oblečení mohou běžci mírně zlepšit proměnné související s vytrvalostním výkonem (tj. čas do vyčerpání), a to díky zlepšení ekonomiky běhu, biomechanických proměnných, vnímání a svalové teploty. Měli by také těžit ze snížení svalové bolesti, poškození a zánětu.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

(z roku 2005)

Běžci jsou obzvláště ohroženi vznikem poranění kyčle a pánve sekundárně v důsledku chronického opakovaného mikrotraumatu.

Klíčem k léčbě je stanovení úplné a přesné diagnózy a zejména identifikace funkčních biomechanických deficitů v kinetickém řetězci, které přispívají k tomuto opakovanému mikrotraumatu.

Dlouhodobě úspěšný výsledek a prevence opětovného zranění jsou pravděpodobnější, pokud se rehabilitace zaměří na obnovu funkčního kinetického řetězce, nikoli na konkrétní poraněnou tkáň.

Například typická léčba "syndromu iliotibiálního pásu" spočívá v protahování,  které je často neúspěšné při dlouhodobém zlepšování příznaků. Funkční biomechanický přístup by mohl identifikovat, že zraněný běžec má nedostatečnou everzi patní kosti a strukturálně ztuhlé, nepružné supinované chodidlo. Tyto funkční biomechanické deficity by vedly k nedostatečné vnitřní rotaci holenní a stehenní kosti a měly by za následek minimálně snížený nábor hýžďových svalů (slabá pr.....).

Obnovení pronace celé dolní končetiny by vyžadovalo techniky funkční mobilizace kloubů chodidla a hlezna. Kromě toho může být pro podporu pronace a tlumení nárazů nezbytná běžecká obuv s odpruženou patou. Pro stimulaci hýžďového svalu a dalších hýžďových svalů v polohách simulujících běh jsou předepsána cvičení, která integrují funkci chodidla a kyčle, včetně rovnovážných doskoků, výpadů a step-downů. Takto prováděné aktivity aktivují celý funkční kinetický řetězec svalů a kloubů.

Neoperativní specialista -opravdový odborník na sportovní medicínu, zejména fyzioterapeut, má předpoklady k tomu, aby prostřednictvím důkladného biomechanického zhodnocení a komplexní rehabilitace zraněného běžce integroval léčbu celého funkčního kinetického řetězce.

Je třeba usilovat o další výzkum v oblasti biomechanického hodnocení a funkčních biomechanických deficitů, protože rezidenční a dokonce i mnohé stipendijní programy tyto důležité oblasti často opomíjejí.

A konečně, o zraněného běžce je nejlépe postaráno v prostředí, kde jsou k dispozici různí specialisté na sportovní medicínu a kde dobře spolupracují jako tým. Žádný specialista na sportovní medicínu nemůže zraněnému běžci poskytnout všechny potřeby.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Cílem studie bylo zjistit, zda se liší způsoby zranění a rizikové faktory zranění u běžců - veteránů a mladších běžců.

Jednalo se retrospektivní průzkum

Studie se účastnilo celkem 2886 běžců, z toho 34% bylo běžců starších 40let.

V rámci této studie běžci uváděli tréninkové návyky, místa a diagnózu zranění za předchozí rok.

Popisná statistika a následná analýza byly použity ke zjištění rozdílů v míře a místě zranění mezi běžci - veterány a mladšími běžci. Ke zjištění rizikových faktorů zranění pro každou skupinu byly použity vícerozměrné logistické regresní modely.

Ve studii se došlo k těmto výsledkům: míra zranění pro celou slupinu běžců  byla 46%.

Významně více bylo zraněno běžců - veteránů než mladších běžců.

Více běžců - veteránů  utrpělo vícečetná zranění než mladší běžci.

Významně více běžců - veteránů byli muži, kteří měli 7 nebo více let běžeckých zkušeností, běhali více jak 45km/týden; běhali 6 nebo vícekrát týdně a používali ortézy než mladší běžci.

Koleno a chodidlo byly nejčastějšími místy poranění pro obě skupiny.

Počet poranění měkkých tkání lýtka, Achillovy šlachy a hamstringů byl vyšší u běžců - veteránů než u jejich mladších protějšků.  

Naproti tomu mladší běžci utrpěli více zranění kolen než běžci - veteráni.

Běhání vícekrát/týden zvýšilo riziko zranění u obou skupin.

Závěry: Mezi běžci - veterány a mladšími běžci byly jemné rozdíly v míře zranění a místě výskytu, což může odrážet rozdíly v intenzitě tréninku.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Elitní vytrvalostní běžci kategorie masters jsou považováni za vzor optimálního zdravého stárnutí díky udržení vysoké kardiorespirační zdatnosti (CRF) až do vysokého věku.

Zatímco pokles VO2max u masters běžců byl široce zkoumán, modifikující vliv tréninku zůstává stále předmětem diskusí. Dlouhodobá pozorování u vytrvalostních běžců kategorie masters prokázala pokles VO2max v rozmezí -5% až -46% za deset let, který úzce souvisel se změnami v objemu tréninku. Pomocí regresní analýzy je vysvětleno, že 54% a 39% rozptylu pozorovaného poklesu VO2max u běžců a běžkyň, změnami v objemu tréninku.

Ve studiích na mladých a starších běžcích i neběžcích byl pozorován téměř lineární pokles VO2max, který začal několik dní po ukončení tréninku a po 12 týdnech činil až -20%. Kromě poklesu srdečního výdeje bylo ukončení tréninku doprovázeno značným snížením aktivity citrát syntázy a sukcinát dehydrogenázy (snížení obsahu mitochondrií a oxidační kapacity). Toto snížení se podařilo do značné míry zachránit během podobných časových úseků (opětovného) tréninku.

Je zřejmé, že snížení nebo ukončení tréninku vede k výrazně rychlejšímu poklesu VO2max ve srovnání s postupným poklesem VO2max souvisejícím se stárnutím, což může rychle zrušit mnoho výhod předchozího dlouhodobého tréninkového úsilí.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Starší ("Masters") běžci se snaží udržet nebo dokonce zlepšit výkonnost, které dosáhli v mladším věku, ale pokles sportovní výkonnosti je se stárnutím nevyhnutelný.

Zde se popisují změny vytrvalostní výkonnosti na vrcholové úrovni s přibývajícím věkem a také fyziologické faktory, které jsou za tyto změny zodpovědné.

Vytrvalostní výkonnost na vrcholové úrovni se udržuje přibližně do 35 let věku, poté následuje mírný pokles až do 50-60 let věku a poté dochází k postupnému strmějšímu poklesu.

Ze tří hlavních fyziologických faktorů určujících vytrvalostní výkonnost (tj. maximální spotřeba kyslíku , laktátový práh a ekonomie běhu) se jako hlavní mechanismus spojený s poklesem vytrvalostní výkonnosti s věkem jeví postupné snižování. Ke snižování vytrvalostní výkonnosti se stárnutím přispívá také snižování laktátového prahu, tj. intenzity cvičení, při které se koncentrace laktátu v krvi výrazně zvýší nad výchozí hodnotu, i když to může být sekundárně způsobeno poklesem. Naproti tomu ekonomie běhu (tj. metabolické náklady na trvalou submaximální zátěž) se u vytrvalostně trénovaných dospělých s věkem nemění.

Zdá se, že snížení maximálního objemu, srdeční frekvence a arteriovenózního rozdílu O2 přispívají ke snížení vytrvalostního výkonu u vytrvalostně trénovaných sportovců v souvislosti s věkem. Zdá se, že pokles vytrvalostní výkonnosti a jejích fyziologických determinant se stárnutím je z velké části zprostředkován snížením intenzity (rychlosti) a objemu zátěže, které lze během tréninku provádět. Vzhledem k jejich působivým schopnostem vrcholového výkonu a kapacitě fyziologických funkcí zůstávají sportovci kategorie Masters fascinujícím modelem "výjimečně úspěšného stárnutí".

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Předchozí studie naznačily, že dlouhodobý běh nemusí u žen zabránit úbytku kostní hmoty souvisejícímu s věkem a může potlačit vliv hormonální substituční terapie (HRT) na kosti. Cílem studie bylo zjistit vliv samotného, dlouhodobého běžeckého tréninku a ve spojení s HRT na hustotu kostních minerálů (BMD) u premenopauzálních a postmenopauzálních žen.

Čtyřicet jedna běžkyň bylo testováno v průměru s odstupem 4,8 roku a rozděleno do čtyř skupin podle menstruačního a HRT stavu při testu 1 i testu 2. Měření zahrnovalo BMD, tělesné složení a VO2max., stejně jako tréninkovou, menstruační a výživovou anamnézu.

Byly zjištěny rozdíly mezi skupinami - existovaly v případě tělesné hmotnosti a tělesného složení, ale v průběhu času se neměnily. Tréninkové proměnné se nelišily podle skupiny ani podle času. Příjem vápníku se mezi skupinami nelišil, ale v průběhu času se zvýšil (829 +/- 310 vs 1058 +/- 468 mg/d). BMD kyčlí, páteře a celého těla se mezi skupinami lišila, ale v průběhu času se významně neměnila. Regresní analýza odhalila věk jako jediný významný prediktor změny kostní hmoty.

Tato data neprokazují žádný významný úbytek kostní hmoty v průběhu 5 let u těchto dlouhodobých běžkyň s relativně vysokým příjmem vápníku bez ohledu na menstruační nebo HRT status. Dále u těchto žen dlouhodobý běh nebrzdil ani nezvyšoval účinek HRT na kostní hmotu.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Výsledky několika nedávných výzkumů zpochybnily přínos dlouhodobého  běhání pro snížení rizika vzniku osteoporózy. Tyto negativní závěry vycházejí ze zjištění, že běžci se obecně neliší od kontrolních skupin, pokud jde o hustotu kostních minerálů (BMD). To vedlo k úvahám, že hodnota zátěžového cvičení by mohla souviset s jeho schopností udržovat kostní hmotu nebo snad snižovat očekávanou míru jejího úbytku.

V rámci studie bylo vyšetřeno 54 mužů - mistrů sportu ve věku od 40 do 80 let během 5 až 7letého intervalu. Fyziologické parametry zahrnovaly VO2max., složení těla, hustotu kostí a běžecký výkon. Zdravotní anamnéza a tréninkové záznamy byly získány prostřednictvím dotazníku.

V průběhu průměrně 4,6 let mezi prvním a druhým testem byl pozorován významný nárůst tělesné hmotnosti a svalové hmoty. Aerobní zdatnost se snížila, stejně jako týdenní kilometráž a výkonnostní časy na 5 a 10 km. Hustota kostních minerálů byla nižší v celém těle, ale ne v kyčlích nebo páteři. Neuvádí se žádný významný vztah mezi změnou tréninkového objemu, změnou tělesné hmotnosti a změnou aerobní výkonnosti se změnami BMD.

BMD kyčlí a páteře se u těchto běžců udržuje po dobu 4 až 5 let. Navíc změny hustoty nebo obsahu kostní hmoty nejsou citlivé na mírné změny tréninkových objemů. Došlo se k závěru, že hustotu kostní hmoty lze u starších aktivních mužů udržet běháním.

Tato zjištění naznačují, že pokud je vyžadována minimální hranice kilometráže, je tato úroveň jistě nižší než průměrná kilometráž těchto běžců.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů