Běžecká rubrika - prevence - fyzioterapie / regenerace / strečink, Strana 8

V rámci studie se zkoumal vliv běžecké obuvi různých hmotností na zatížení  jednotlivých lýtkových svalů v průběhu běžeckého cyklu.

Dvacet mužů běželo na silové plošině s obuví o čtyřech různých hmotnostech (175 g, 255 g, 335 g a 415 g).

Studie hodnotila svalové síly dolních končetin běžců při čtyřech hmotnostech obuvi pomocí systému muskuloskeletálního modelování. Systém generuje rovnice rovnosti a nerovnosti omezení pro simulaci svalových sil. Na základě těchto svalových sil bylo určeno jednotlivé zatížení v každém lýtku. Data byla porovnána pomocí jednosměrné analýzy ANOVA s opakovaným měřením.

Výsledky odhalily významné rozdíly v zatěžování svalu gastrocnemius lateralis.

Post hoc srovnání ukázala, že běh v obuvi, respektive během brzdné fáze, s hmotností 175g vedl k většímu zatížení gastrocnemius lateralis než běh v obuvi s hmotností 415g.

Používání lehké obuvi při běhu tedy může podporovat únavu svalu gastrocnemius během brzdné fáze.

Výsledky aktivace lýtkového svalu mohou naznačovat, že při přechodu z těžké obuvi na lehkou je vhodné adaptační období.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Schopnost ukládat a vracet energii do nohou a chodidel, které se chovají jako pružiny, je pro ekonomiku lidského běhu klíčová.

Nedávná srovnání (2016) běhu v botách a naboso vedla k domněnkám, že moderní běžecké boty mohou ve skutečnosti zhoršovat funkci pružení nohou a chodidel tím, že snižují zapojování svalstva nohou a chodidel.

Zkoumal se vliv běžecké obuvi na pohyb podélné klenby nohy (LA) a aktivaci vnitřních svalů chodidla.

Účastníci běhali na běžeckém pásu s měřením sil s běžeckou obuví a bez ní. Pomocí intramuskulární elektromyografie se zaznamenávala kinematika chodidla a aktivace vnitřních svalů chodidla. Na rozdíl od předchozích tvrzení bylo při běhu s obuví pozorováno zvýšení vrcholové (flexor digitorum brevis +60 %) i celkové aktivace svalů při postoji (flexor digitorum brevis +70 % a abduktor hallucis +53 %) vnitřních svalů chodidla.

Zvýšená aktivace vnitřních svalů odpovídala snížení komprese podélné klenby nohy (-25 %).

Potvrzuje se, že běžecká obuv skutečně ovlivňuje mechanickou funkci chodidla. Zjištění však naznačují, že k těmto mechanickým úpravám pravděpodobně došlo v důsledku zvýšeného neuromuskulárního výkonu, nikoliv zhoršené kontroly, jak se dříve spekulovalo.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Běžci při běhu dopadají na chodidla třemi různými způsoby: na přední, střední a zadní část chodidla.

Cílem studie bylo zjistit, zda si běžci zachovávají konzistentní vzory došlapu při změně rychlosti běhu a stavu chodidla.

U dvaceti zdravých mužů, kteří běhají pravidelně, s obuví a bez obuvi, byly v náhodném pořadí zaznamenány vzorce došlapů chodidel při běhu na běžeckém pásu při rychlostech od pomalých po rychlé.

K pozorování vzorů došlapu byla použita vysokorychlostní kamera, která byla následně kategorizována zkušeným fyzioterapeutem.

Ke zkoumání korelace mezi vzorem došlapu, rychlostí běhu a stavem obuvi byla provedena lineární logaritmická a Pearsonova analýza. Výsledky naznačují, že běžci při běhu s obuví a bez obuvi dopadají s různými vzory; při běhu s obuví běžci preferovali došlap na patu bez ohledu na rychlost běhu. Při běhu naboso bylo pouze 23,8 % došlapů na zadní část a rozložení vzoru dopadu se významně neměnilo s rychlostí běhu.

Souhrnně lze říci, že preference došlapů souvisí spíše se stavem chodidla (naboso nebo v obuvi) než s rychlostí běhu.

Běžcům, kteří hodlají z jakéhokoli důvodu změnit svůj způsob došlapu, se doporučuje zvážit úpravu obuvi, která může přirozeně pomoci s úpravou došlapu.

Budoucí studie by se měly pokusit využít pokročilé techniky k dalšímu pozorování biomechaniky chodidla, aby se zjistilo, zda změna vzoru došlapu přímo souvisí se zraněními dolních končetin.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

V rámci jedné studie bylo rozdáno pět set dotazníků běžcům na dlouhé tratě, kteří používali nebo používají ortopedické vložky do bot pro symptomatickou úlevu od potíží dolních končetin.

Odpovědělo tři sta čtyřicet sedm (69,4%) respondentů (71% mužů, 29% žen). Průměrný věk respondentů byl 36 let (rozmezí 15 až 61 let). Průměrná vzdálenost uběhnutá za týden byla 63km  (rozmezí 8 až 156km). Průměrná doba používání ortopedických vložek byla 23 měsíců (rozmezí 1 až 96).

Převažujícím (63%) typem používané ortopedické vložky byla pružná vložka.

Předpokládanými diagnózami ve studovaném souboru byly nadměrná pronace (31,1%), nestejná délka nohou (13,5%), patelofemorální poruchy (12,6%), plantární fasciitida (20,7%), zánět Achillovy šlachy (18,5%), bércové vředy (7,2%) a různé (4,9%).

Z běžců, kteří odpověděli, 262 (75,5%) uvedlo úplné vymizení nebo velké zlepšení svých příznaků.

Výsledky léčby pomocí ortopedických vložek byly nezávislé na diagnóze nebo úrovni účasti běžce. Vysokou míru celkové spokojenosti prokázalo zjištění, že 90% běžců pokračovalo v používání ortopedických vložek i po vymizení příznaků.

Ortopedické vložky do bot byly nejúčinnější při léčbě příznaků vyplývajících z biomechanických abnormalit, jako je nadměrná pronace nebo nestejná délka nohou. Spolu s dalšími konzervativními opatřeními mohou ortopedické vložky umožnit sportovcům pokračovat v běhání a vyhnout se jiným léčebným postupům, které jsou nákladnější a časově náročnější, a tudíž pro ně méně přijatelné.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Výsledky studie:

Celkem bylo dotazováno 95 rekreačních běžců (65 mužů, 30 žen) ve věku 19 až 71 let. Průměrná běžecká zkušenost dotazovaných byla 5,5 roku a přibližně 45 % z nich se v minulosti setkalo se zraněním souvisejícím s běháním.

Faktory, které běžci uváděli, byly rozděleny na vnější a vnitřní.

Nejčastěji uváděnými vnějšími faktory byly "neprotahování", "nadměrný trénink", "nerozcvičení", "nedostatek síly" a "používání špatných bot".

U vnitřních faktorů byly nejčastěji uváděny pojmy "nerespektování tělesných omezení" a "změny typu chodidla".

Závěr: Rekreační běžci připisovali zranění především faktorům souvisejícím s tréninkem, běžeckou obuví a překračováním tělesných limitů. Znalost faktorů zjištěných v této studii může přispět k vývoji lepších vzdělávacích-tréninkových  strategií pro prevenci běžeckých zranění, protože některá přesvědčení běžců nemají oporu v odborných studiích.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Bolest patelofemorálního kloubu - přední část kolenního kloubu, bezprostředně kolem čéšky (PFP) je nejčastějším běžeckým zraněním.  Nadměrná everze (vbočení) zadní části chodidla je běžně považována za rizikový faktor PFP a na této dysfunkci se může podílet vztah mezi komplexem pohybů kotník-noha a dolní končetina.

Cílem studie bylo zhodnotit vztah mezi everzí zadní části chodidla s kinematikou holenní a stehenní kosti ve frontální a transverzální rovině při běhu u jedinců s PFP a bez ní.

Sekundárním cílem bylo porovnat kinematiku dolní končetiny mezi běžci s PFP a bez ní.

Metody: Padesát čtyři rekreačních běžců bylo rozděleno do dvou skupin: zdraví běžci (CG, 27) a běžci s patelofemorální bolestí (PFPG, 27). Kinematika při běhu byla hodnocena pomocí systému trojrozměrné analýzy pohybu. Pro zjištění vztahu everze zadní části chodidla s pohyby tibie a femuru byly vypočteny Pearsonovy korelační koeficienty (r).

Zjištění: Větší vrcholová everze zadní části chodidla korelovala s větší vrcholovou addukcí femuru u běžců s PFP. Větší vrcholová everze zadní části chodidla korelovala s větší vrcholovou vnitřní rotací tibie a addukcí tibie u PFPG a CG.

Navíc větší vrcholová everze zadní části chodidla korelovala s větším rozsahem pohybu vnitřní rotace tibie v PFPG a CG.

U všech kinematických proměnných nebyly mezi PFPG a CG zjištěny žádné významné rozdíly.

Interpretace: Korelace mezi větší everzí zadní části chodidla a větší vrcholovou addukcí kyčelního kloubu v PFPG může souviset s přetrváváním PFP u běžců s nadměrnou everzí zadní části chodidla a naznačuje, že léčebné strategie zaměřené na kontrolu pohybu zadní části chodidla by mohly pomoci upravit symptomy.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Ačkoli je běh (chůze) u zdravé populace často považován za symetrickou činnost, rozdíly mezi končetinami během zátěže naznačují, že končetiny mohou být přednostně používány k brzdění nebo k pohánění.  

Cílem studie je vyhodnotit kinematické a kinetické proměnné v klidovém stavu a po dvoufázovém běhu (do únavy) na běžeckém pásu z hlediska asymetrie mezi končetinami.

Kinematické a kinetické údaje běhu byly shromážděny oboustranně u 200 fyzicky aktivních osob v klidovém i únavovém stavu. Pro kvantifikaci velikosti asymetrie v klidovém a únavovém stavu byly vypočteny úhly symetrie. Párové t-testy byly použity k vyhodnocení rozdílů mezi pravou a levou končetinou v klidovém a únavovém stavu a stejně tak úhlů symetrie v klidovém a únavovém stavu.

Bylo zjištěno, že proměnné, které byly dříve spojovány se vznikem zranění z přetížení, jako je vnitřní rotace kolene, tuhost kolene, míra zatížení, se mezi končetinami v klidovém i únavovém stavu významně liší.

Byly zjištěny významné rozdíly ve vertikální tuhosti, což potenciálně ukazuje na funkční asymetrii při běhu. Úhel symetrie byl použit ke zkoumání změn procentuální asymetrie v klidovém a únavovém stavu. Vnitřní rotace kolene a tuhost kolene se s únavou staly více asymetrickými, a to o 14 %, resp. 5,3 %.

Výsledky této studie naznačují, že únavou vyvolané změny při běhu mohou významně ovlivňovat symetrii, respektive asymetrii pohybového vzorce kolene. A ta zase může významně ovlivňovat vznik zranění dolních končetin, a nejen jich.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Vědecké poznatky o klinickém zdůvodnění

Východiska: V souvislosti s problematikou tibie byly v roce 2015 zrealizovány dvě nové studie, které se zabývají právě problematikou tibie.

Únavové zlomeniny (BSI) holenní a metatarzální kosti tvoří více než polovinu BSI u běžců. Přerušují trénink a jsou řešeny neinvazivními přístupy, jejichž cílem je rychlý, ale bezpečný návrat k běhu.

Klinická otázka: Jaká je optimální zátěž pro zvládnutí BSI holenní a metatarzální kosti s nízkým rizikem a bezpečný návrat k běhu?

Klíčové výsledky: Optimální zátěž se může řídit znalostí procesu hojení BSI a řídí se symptomy. Ve všech fázích optimální zátěž nevyvolává symptomy během, po ani den po zátěži.

Klinické použití: V rámci výzkumu je možné zjistit, zda se jedná o závažné zranění, které může být způsobeno zátěží. Ke zmírnění přítomných symptomů je obvykle zapotřebí období počátečního snížení zátěže prostřednictvím částečného nebo úplného snížení zatížení. Krátkodobě (do 7 dní) lze použít analgetika nebo nesteroidní protizánětlivé léky, ale pouze při klidové a noční bolesti. K ovlivnění hojení tkáně se lze pokusit o léčebné doplňky (např. nízkointenzivní pulzní ultrazvuk a/nebo terapie rekombinantním parathormonem). Sportovci si mohou udržovat kardiopulmonální kondici prostřednictvím cross tréninku a současně řešit kondici pohybového aparátu.

Program návratu k běhu lze zahájit, jakmile je sportovec bez bolesti při každodenních aktivitách po dobu 5 po sobě jdoucích dnů. Pokrok se řídí symptomy a zpočátku se zaměřuje na zvýšení objemu běhu před zvýšením rychlosti.

Po návratu k běhání by se mělo pokračovat v optimální zátěži, která může zahrnovat i trénink skoků a/nebo rekvalifikací běhu s cílem snížit následné riziko BSI.

Přístup optimální zátěže pro zvládání BSI bérců a metatarzů s nízkým rizikem je klinicky úspěšný, ale vyžaduje další vědecké ověření.

Pozm. s použitím zahraničních materiálů

Zranění způsobená zátěží kostí (BSI) se objevují v nevhodnou dobu a vždy přerušují trénink.

Všechna BSI u běžců vznikají v důsledku "chyby" v tréninkové zátěži, kdy vzájemný poměr mezi počtem a velikostí cyklů zatížení kostní tkáně převyšuje schopnost tkáně odolávat opakovanému zatížení.

Neexistuje jediné optimální zatížení kosti, spíše rozmezí, které je ovlivněno převažujícím scénářem.

U prepubertálních sportovců se optimální kostní zátěž skládá z málo opakovaných rychlých, vícesměrných zátěží zařazovaných několikrát denně, aby se vyvolala adaptace kosti.

Je třeba se vyvarovat předčasné sportovní specializace, aby se vyvinul robustní skelet, který je strukturálně optimalizován tak, aby vydržel vícesměrné zatížení.

U vyzrálého skeletu umožňuje optimální zátěž zvýšení běžecké výkonnosti, ale minimalizuje akumulaci kostního poškození rozumným postupováním tréninku, zejména jeho intenzity.

V indikovaných případech (např. po opakovaných BSI) je třeba zvážit pokusy o snížení velikosti zatížení kosti, např. zvýšení kadence běhu.

Určení optimální zátěže kostí pro jednotlivého sportovce za účelem prevence a zvládání BSI vyžaduje důsledné sledování.

V budoucnu bude možná možné klinicky stanovit zatížení kostí na úrovni tkání, aby se usnadnila progrese zátěže a její předepisování.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů

Systematický přehled:

Cíl: Cílem studie byl přehled informací o rizikových faktorech pro zranění dolních končetin při běhu na krátkou vzdálenost (průměrná běžecká vzdálenost ≤20 km/týden) i při běhu na dlouhou vzdálenost (průměrná běžecká vzdálenost >20 km/týden).

Metody: V elektronických databázích byly vyhledány články publikované do února 2019. Zahrnuty byly prospektivní kohortové studie využívající multivariační analýzu pro hodnocení jednotlivých rizikových faktorů nebo rizikových modelů pro výskyt běžeckých zranění dolních končetin. Dva recenzenti nezávisle na sobě vybrali studie pro zařazení do této studie a posoudili riziko zkreslení pomocí nástroje Quality in Prognostic Studies Tool. K posouzení kvality důkazů byl použit přístup GRADE.

Výsledky: Celkem bylo zahrnuto 29 studií. Z toho 17 studií se zaměřovalo na běžce na krátké vzdálenosti, 11 studií na běžce na dlouhé vzdálenosti a 1 studie se zaměřovala na oba typy běžců.

Předchozí zranění související s během bylo nejsilnějším rizikovým faktorem pro zranění u běžců na dlouhé tratě.

Předchozí zranění nesouvisející s běháním bylo nejsilnějším rizikovým faktorem pro zranění u běžců na krátké vzdálenosti.

Vyšší index tělesné hmotnosti, vyšší věk, pohlaví (muži), absence předchozích běžeckých zkušeností a nižší objem běhu byly silnými rizikovými faktory pro běžce na krátké vzdálenosti.

Závěr: Bylo zjištěno několik rizikových faktorů pro zranění dolních končetin u běžců na krátké a dlouhé tratě, ale kvalita důkazů pro tyto rizikové faktory pro zranění související s během je omezená.

Zdá se, že běžecká zranění u běžců na krátké i dlouhé tratě jsou ovlivněna více faktory.

Pozn. s použitím zahraničních materiálů