Úrazy

Každý sportovec používá své tělo víceméně k jednostrannému účelů – sportovnímu výkonu. Toto použití vede i přes značnou snahu mnohých sportovců o kompenzaci, k přetěžování. Toto má následky na vícero úrovních. Můžeme rozlišovat úroveň nejnižší, kdy rozvojem určitých svalových skupin vznikají svalové disbalance, které se z počátku neprojevují do běžného života, ale jejich zanedbání vede k rozvoji dalších vážnějších poruch (řešení strečinkem, a kompenzační pohybovou aktivitou).

Svalové disfunkce lze nazvat jako poruchy druhého stupně. Dochází k poruše funkcí svalu, která může být způsobena nedostatečným přísunem živin (přetrénování, tzv. svalovice, svalová křeč), dále nedostatečnou schopností svalu se aktivovat, nebo naopak se uvolnit (často po drobných svalových zraněních). Vzniká tzv. reflexní změna, která je jako „díra na punčoše“ a svým působením může ovlivnit práci mnoha okolních svalů s nimiž je ve funkčním spojení. Reflexní změny mají jen malou schopnost spontánní úpravy a pokud na ně není brán zřetel mohou se strukturalizovat (svalové vlákno, které je v reflexním stahu – křeči – má snížený přísun živin a po určité době dochází k přeměně svalového vlákna na vazivo, vzniká něco jako jizva, která je zdrojem trvalého dráždění (např. v případě tenisového lokte).

Třetím stupněm poruch pohybového aparátu jsou úrazy měkkých tkání (svalů, fascií – sv. povázek, šlach a vazů) a to od úrovně přetažení po ruptury (tržné poranění).

Je nutné si uvědomit, že při jakékoli poruše celistvosti měkkých tkání dochází ke krvácení a následnému hojení jizvou. Tato nová zhojená tkáň má jiné mechanické vlastnosti než tkáň původní neporušená. Je třeba počítat s určitým časem, než se tělo adaptuje na novou již zhojenou mechanickou funkci daného pohybu a bude schopno podat plnohodnotný výkon.