Analýza objemu tréninku a rozložení intenzity u běžců na základě jejich vnitřní reakce na zátěž
Aerobně-anaerobní přechod jako rámec pro predikci výkonu ve vytrvalostních disciplínách byl představen v roce 1979 Kindermannem a kol.. Během posledních čtyř desetiletí tento rámec podporovalo a aktualizovalo několik vědců pomocí buď výměny plynů nebo koncentrace laktátu. Během posledních let bylo předloženo několik definic souvisejících s parametrem laktátu.
Dnes je běžné odkazovat na dva body zlomu z grafu koncentrace laktátu během přírůstkového zátěžového testu.
První práh (LT1) pojmenovali Skinner a McLellan a vztahuje se k horní hranici aerobního metabolismu. Intenzity do tohoto bodu mohou trvat hodiny.
Druhý práh nebo druhý laktátový práh (LT2), který je také spojován s maximálním laktátovým ustáleným stavem, je známý jako nejvyšší konstantní tréninková zátěž během nepřetržité dynamické práce, kde existuje rovnováha mezi produkcí laktátu a jeho eliminací. Při mírně vyšší intenzitě než je maximální laktátový ustálený stav představuje koncept kritického výkonu (CP), který souvisí s hyperbolickým vztahem mezi rychlostí nebo výstupním výkonem a dobou trvání, po kterou lze tuto rychlost nebo výstupní výkon udržet, alternativní přístup k definování maximálního výkonu.
Podle těchto koncepcí se běžně používají tři zóny intenzity tréninku (viz tabulka níže) pro vytrvalce.
Zóna 1 představuje rychlosti pod prvním ventilačním prahem nebo 2 mmol/L laktátu.
Zóna 2 je reprezentována rychlostmi mezi dvěma ventilačními prahy nebo 2 a 4,5 mmol/L laktátu (vLT1 a vLT2, v tomto pořadí).
Zóna 3 představuje rychlosti nad vLT2.
Tato klasifikace však nerozlišuje mezi tréninkem v zóně 2 s nízkou a vysokou intenzitou, ani nevymezuje zóny s různou intenzitou, které jsou v zóně 3, jako je laktátová tolerance a trénink ve sprintu, přičemž obě jsou nad intenzitou VO2max.
Tabulka: Stupnice intenzity pro vytrvalostní běžce.
Kromě toho přechod mezi zónami s různou intenzitou nesleduje jasně definované meze a není ukotven na přesně definovaných fyziologických markerech.
Vztah mezi tepovou frekvencí a laktátem se bude také lišit mezi různými běžci a u stejného sportovce v různých tréninkových obdobích nebo sezónách.
Tabulka popisuje typ prováděného tréninku, typickou koncentraci laktátu, typické % tepové frekvence a % VO2max v různých zónách pro dobře trénované běžce. Tabulka používá stupnice intenzity (tj. tří a šestizónové modely), na které se bude odkazovat a je zpracována podle předchozích návrhů. Další zmínky o tréninkových zónách jsou na šestizónové škále označovány jako z1, z2, … a z6.
Aby bylo možné analyzovat účinek konkrétních kombinací tréninkového objemu a intenzity v každé z těchto zón, byly popsány různé modely rozložení tréninkové intenzity.
Pyramidový model se vyznačuje klesajícím tréninkovým objemem z1 na z2 a z3. Přibližně 70–80% objemu je pokryto v z1, zbývajících 20–30% v z2 a z3.
Polarizovaný model se vyznačuje dokončením přibližně 80 % objemu na z1, přičemž většina zbývajících 20% je pokryta na z3 a co nejmenším tréninkem v z2 .
Prahový model se vyznačuje větším podílem celkového objemu prováděného v z2 (tj. >35 %) než jiné modely.
Podle nedávných přehledů zlepšily buď polarizované nebo pyramidové přístupy výkon u vytrvalostních běžců ve větší míře než jiné modely. V novějším přehledu však bylo uvedeno, že pyramidový přístup byl obvykle přijímán častěji u vysoce trénovaných a elitních běžců - vytrvalců, a to navzdory skutečnosti, že polarizovaný model se také zdá být účinný.
Nejdůležitější je, že vysokoobjemový přístup s nízkou intenzitou se provádí jak v pyramidálním, tak v polarizovaném modelu.
Pozn. s použitím zahraničních materiálů
