Běh z kopce
Asi o tom takhle neuvažujete, ale když běžíme, tak vlastně neustále padáme. Při každém kroku jednou nohou přepadáváme dopředu na nohu druhou, a kdybychom na nohách neměli žádné svaly, okamžitě bychom se natáhli na zem jak širocí tak dlouzí.
Místo toho dojde nejprve k mírnému protažení a vzápětí stažení našich kvadricepsů, čímž se narovná koleno a my můžeme celý pohyb zopakovat. Pravidelný trénink kvadricepsy posiluje, takže si na nekonečné střídání cyklů protažení a stažení zvyknou, a výsledkem jsou pak trénované svaly, které (moc) nebolí.
To však zcela neplatí, když se pustíme dolů z kopce, protože naše přední chodidlo dopadá na zem pod úrovní zadního chodidla a my přepadáváme dopředu mnohem výrazněji. Protažení kvadricepsů musí být větší a stažení rychlejší a to vede k rychlé a poměrně značné ztrátě svalové síly, což je jistě velmi nemilé především v průběhu závodu, když člověk ví, že od úpatí kopce, ze kterého právě sbíhá, mu do cíle zbývá ještě několik kilometrů.
Při závodech, jejichž cíl není pod kopcem, je poměrně rozumným řešením zkrácení kroku, protože to má za následek nejmenší úbytek síly ve svalech. Pokud ale ihned nebo brzy po seběhnutí z kopce přichází cíl, kratší krok nás zbytečně zbrzdí a ušetří nám sílu, kterou po proběhnutí cílem už pochopitelně nebudeme potřebovat.
Z hlediska regenerace je užitečné vědět, že bolest ve svalech poškozených během z kopce dosahuje maximální intenzity v prvních dvou dnech a většinou vymizí během dalšího dne či dvou, o svalové slabosti se ovšem totéž říci nedá. Kvadricepsům může trvat až celé dva týdny, než znovu nabudou své plné síly, a proto je kvůli prevenci zranění důležité pořádně si po závodě odpočinout, zvláště pokud tím závodem byl např. půlmaraton nebo maraton v kopcovitém terénu.
Dobrou zprávou jistě je, že s každým seběhnutím z kopce se naše svaly stávají silnějšími, lépe připravenými na další „sešup“ a méně náchylnými k bolestem a zraněním po něm. To je však samozřejmě podstata tréninku čehokoliv, nejenom běhání z kopce.
Místo toho dojde nejprve k mírnému protažení a vzápětí stažení našich kvadricepsů, čímž se narovná koleno a my můžeme celý pohyb zopakovat. Pravidelný trénink kvadricepsy posiluje, takže si na nekonečné střídání cyklů protažení a stažení zvyknou, a výsledkem jsou pak trénované svaly, které (moc) nebolí.
To však zcela neplatí, když se pustíme dolů z kopce, protože naše přední chodidlo dopadá na zem pod úrovní zadního chodidla a my přepadáváme dopředu mnohem výrazněji. Protažení kvadricepsů musí být větší a stažení rychlejší a to vede k rychlé a poměrně značné ztrátě svalové síly, což je jistě velmi nemilé především v průběhu závodu, když člověk ví, že od úpatí kopce, ze kterého právě sbíhá, mu do cíle zbývá ještě několik kilometrů.
Při závodech, jejichž cíl není pod kopcem, je poměrně rozumným řešením zkrácení kroku, protože to má za následek nejmenší úbytek síly ve svalech. Pokud ale ihned nebo brzy po seběhnutí z kopce přichází cíl, kratší krok nás zbytečně zbrzdí a ušetří nám sílu, kterou po proběhnutí cílem už pochopitelně nebudeme potřebovat.
Z hlediska regenerace je užitečné vědět, že bolest ve svalech poškozených během z kopce dosahuje maximální intenzity v prvních dvou dnech a většinou vymizí během dalšího dne či dvou, o svalové slabosti se ovšem totéž říci nedá. Kvadricepsům může trvat až celé dva týdny, než znovu nabudou své plné síly, a proto je kvůli prevenci zranění důležité pořádně si po závodě odpočinout, zvláště pokud tím závodem byl např. půlmaraton nebo maraton v kopcovitém terénu.
Dobrou zprávou jistě je, že s každým seběhnutím z kopce se naše svaly stávají silnějšími, lépe připravenými na další „sešup“ a méně náchylnými k bolestem a zraněním po něm. To je však samozřejmě podstata tréninku čehokoliv, nejenom běhání z kopce.
