Genetika a trénink
Genetika a trénink
Znalost všech fyziologických složek, které se mohou tréninkem měnit, je důležitá, stejně jako znalost toho, jaké druhy tréninku tyto složky zlepšují.
Jak se dostaneme tréninkem k těmto funkčním změnám?
Tělo musí projít řadou kroků, které ho přivedou od tréninkového podnětu až na genetickou úroveň a pak k funkční změně. Tento proces se nazývá signální cesta/dráha. I když vás mohou odradit odkazy na určité složité názvy, je důležité, aby jste se nenechali unést drobnostmi, ale pochopili koncept.
Nejdůležitější je, jak tréninkový podnět vede k hmatatelné adaptaci, například ke zvýšení vytrvalosti, správné rozhodování při plánování tréninku. Znalostí adaptačních kroků, kterými tělo prochází, lze nastavit konkrétní cíle tréninku a zotavení po tréninku tak, aby se dosáhlo optimalizovat tento proces. Pokud například víme, že adaptace související se spotřebou energie jsou vyvolány nízkou úrovní glykogenových zásob, pak nám to dává informaci, kterou můžeme použít k vytvoření tréninkového stimulu, který vytváří nízké zásoby glykogenu. V tomto případě by tréninkovým podnětem byl dlouhý běh, ale možná se přehlíží, že znalost nízkých glykogenových zásob je signálem pro adaptaci, proto bychom se měli chtít vzdát sacharidového nápoje při tomto dlouhém běhu.
Kroky adaptace a tréninkový podnět.
První je tréninkový stimul; to je to, k čemu dochází během tréninku. Na to, aby trénink vyvolal adaptaci, musí být dostatečně intenzivní, a to jak z hlediska intenzity, tak objemu, aby narušily tělesnou homeostázu. Tělesná rovnováha homeostáze může být narušena různými způsoby, od stresorů, které ovlivní mechanické, metabolické, nervové, endokrinní a kardiovaskulární systém. Ve skutečnosti všechny tyto systémy fungují společně.
Dvěma příklady tohoto procesu jsou vysoký intenzivní vytrvalostní trénink v nadmořské výšce může snížit hladinu nasycení kyslíkem, zatímco při dlouhém vytrvalostním tréninku může vést k vyčerpání glykogenu. V těchto případech se vytrvalostním tréninkem v nadmořské výšce změnila přirozená hladina kyslíku v krvi a při dlouhém vytrvalostním tréninku došlo ke změně hladiny glykogenu. Tyto změny, glykogenu a hladiny kyslíku, budou působit jako spouštěče pro zbytek adaptace.
V podstatě je třeba uvést tělo do krizového stavu, aby se spustily jednotlivé fáze adaptace. Cílem tréninku je tuto "krizi" vyvolat.‛ Vnější faktory určují míru trénovanosti. Všichni víme, že netrénovaný člověk se může jít projít na 30 minut a získat tak nějaký tréninkový efekt, zatímco je nepravděpodobné, zda toto přinese nějaký efekt kromě případné regenerace, u dobře trénovaného běžce. Na stavu trénovanosti tedy musí záležet. Tento účinek lze pozorovat na genetické úrovni, neboť výzkum McConnela a kol. zjistil, že aktivita AMPK (je hlavním regulátorem buněčné a celotělní homeostázy energie - jedná se o energetický senzor, která koordinuje metabolické dráhy, především metabolismus lipidů a sacharidů), která je jednou ze signálních drah, se po dvou hodinách jízdy na kole zvýšila devítinásobně u netrénovaných osob, ale po absolvování 10 tréninků se aktivita AMPK u těchto osob po stejném množství tréninku nezvýšila. To ukazuje na důležitost toho, na co je člověk při tréninku zvyklý. K narušení homeostázy je zapotřebí většího stimulu. Kromě stavu trénovanosti je důležitá i fyziologická skladba člověka a stav jeho výživy. Příkladem tohoto účinku je, když běžci užívají např. nějaký druh sacharidů během tréninku oproti tomu, když si nevezmou nic!!! Sacharidy zcela mění následnou odezvu signální dráhy.
