Motivace | 2. část

Démon nejistoty není nikdy přesvědčivější, než když nemůžeme běhat delší dobu - kvůli zranění, narození dítěte nebo čemukoliv jinému, co nám z toho či onoho důvodu neumožňuje vyslyšet volání kilometrů, které pořád ještě máme uběhnout.

Je opravdu hodně málo těch, koho okolnosti nikdy nepřinutí vysadit, a každý, kdo zažil, jaké to je, muset se nějakou dobu jenom dívat, ví, jak neodbytnou se po určité době stává jediná otázka: Jak já se vrátím? Jako kdyby vynucená přestávka sama o sobě nebyla dost traumatizující, bezstarostné časy nás nečekají, ani když už konečně můžeme zase začít myslet na běhání.

Část naší mysli si totiž vždycky bude umět rychle zvyknout na život bez tréninku, disciplíny, zdravého jídla a všeho ostatního, co neběžci někdy tak těžko chápou, že jako běžci děláme, a ani naše tělo nebude zrovna překypovat nadšením při pomyšlení na fyzické útrapy, kterým ho znovu hodláme vystavit.
Takže paradoxně ve chvíli, kdy nejhorší máme za sebou, se hlavní překážkou našeho návratu nakonec stáváme my sami a bylo by naivní si myslet, že postačí párkrát lehce vyběhnout a všechno bude hned jako dřív. Naše hlava i naše tělo si na cestě k dřívější kondici a výkonnosti vyžádají naši plnou pozornost a značnou péči.
Především se prozatím musíme vzdát touhy po intenzitě tréninku, na kterou jsme byli zvyklí, což ale neznamená, že se automaticky musíme vzdát svých běžeckých cílů. Buďme však trpěliví a dejme si na jejich dosažení více času.
Místo útoku na svůj nejlepší čas se v prvním závodě zaměřme pouze na to, abychom ho dokončili při síle, a až příště se pokusme běžet rychleji.
Stejným způsobem pak můžeme pokračovat, dokud se nám nepodaří to, oč usilujeme, ať je to zlepšení do té doby našeho nejrychlejšího času nebo překonání do té doby nejdelší vzdálenosti, jakou jsme kdy uběhli.

Trpělivost je obzvláště žádoucí, když se vracíme po zranění a stále se v nás ještě schovává strach z toho, že se naše zranění obnoví.
Využijme tohoto strachu a zátěž zvyšujme postupně a s co největší opatrností. Snaha zamezit opětovnému zranění musí být v počáteční fázi naší prioritou.
To, za jak dlouho se vrátí naše tělo, závisí především na tom, jak dlouho a z jakého důvodu jsme neběhali, jestli jsme mohli sportovat jiným způsobem a kolik je nám let.

Existuje názor, že pokud člověk neběhá po dobu kratší než tři měsíce, cesta zpátky mu zabere zhruba tolik času, kolik trvala přestávka za předpokladu, že byl alespoň trochu fyzicky aktivní.
Jestliže jsme, například ze zdravotních důvodů, nesportovali vůbec, pro návrat bychom měli počítat s dobou spíše dvojnásobnou.

Jiné to ovšem je, jestliže jsme neběhali déle než tři měsíce nebo dokonce déle než rok, protože to potom začínáme vlastně znovu od začátku a prvního výraznějšího zlepšení kondice se pravděpodobně dočkáme nejdříve až po pár měsících.