Trénink v reálných podmínkách
Trénink v reálných podmínkách
Studie o tréninku jsou sice zajímavé, ale je třeba je brát s rezervou. V rámci studie musíme izolovat jednu proměnnou, abychom zjistili její účinek. V reálných podmínkách se proměnné nikdy neizolují. To vytváří situaci, kdy trénink v laboratoři je odlišný od tréninku v praxi. Efekt tréninku je výsledkem kombinace všech aplikovaných tréninkových podnětů působících na sportovce.
Výzkum souběžného vytrvalostního a silového tréninku prokázal tento efekt tím, že ukázal, že genetická adaptace, ke které dochází, je částečně závislá na tom, zda se jedná o silový nebo vytrvalostní trénink a byl proveden jako poslední v rámci denního tréninku. To je pouze jeden z příkladů omezení výzkumem založeného vytrvalostního tréninku. Dalším problémem je, že výzkumy se zabývají průměrnými hodnotami, zatímco trenér se musí dívat na lidi jako na jednotlivce (to v podstatě limituje vhodnost společných tréninků). To vytváří situaci, kdy vědci hledají zázračný trénink nebo intenzitu tréninku, která zlepšuje výkon v rámci průměru. Ten však neexistuje.
V reálném světě víme, že trénink nelze rozdělit do snadno zvládnutelných pásem. Ano, některé tréninky budou mít větší účinek aerobně nebo anaerobně, ale jak bylo řečeno již dříve, reakce jednotlivce na trénink se bude výrazně lišit. To by mohlo částečně vysvětlit drastický rozdíl v názoru na optimální trénink mezi většinou vědců a většinou trenérů.
Vědci svůj pohled na věc v rámci různých studií jsou schopni vysvětlili, ale pro vlastní realizaci tréninku je třeba dát i možnost prezentace pohledu na věc trenérům.
Z trenérského hlediska by neměly existovat žádné tréninkové zóny. Všechna tempa jsou propojena a vyvolávají mírně odlišné adaptace. Ústředním předpokladem rozhodování o tréninku intenzity by mělo záviset především na dvou faktorech, a to na závodní vzdálenosti, na kterou se jedinec chystá, a na individuálních parametrech běžce. Závodní vzdálenost a cílové tempo by měly trenérovi poskytnout určit tempo, které lze definovat jako specifické. Od tohoto tempa se s rostoucí rychlostí či pomalostí odvíjí intenzita.
Obecně trenéři začínají s používáním velmi obecného tréninku, a to na obou stranách rychlejšího/pomalejšího spektra a postupně se propracovávají ke specifičnosti.
Klíčový rozdíl spočívá v tom, že všechny intenzity na sebe navazují, nebo jinak řečeno navzájem se podporují. Často se používá termín základ, který se vztahuje k této myšlence. Základ ve formě lehkého aerobního běhu je třeba vybudovat předtím, než začneme s tréninkem vyšší intenzity. Podobně základ rychlosti a zapojování svalových vláken poskytuje základ pro o něco pomalejší, ale delší běh. Cílem tréninku je využívat obě strany spektra ke zvyšování rychlosti, kterou zvládnete na určitou vzdálenost, nebo jinými slovy prodloužit dobu, po kterou můžete trénink určité intenzity zvládnout. Až k dosažení celé závodní vzdálenosti (proto, aby trénink za něco stál a měl požadovaný pozitivní výsledek, nelze v rámci tréninku trénovat na více závodních distancí).
Samotné tréninky se neprovádějí tak, jak je tomu u většiny tréninků založených na studiích, že soustavně běháte jednu sérii opakování v daném tempu. Místo toho se mísí intenzity pro dosažení požadovaného cíle. Tréninky mají také zabudovanou progresi, aby se sportovec dostal na další úroveň adaptace, manipulací s tempem, intenzitou, intervalem odpočinku atd.
Toto je velmi stručný a obecný přehled tréninkového procesu z pohledu trenéra, a je to jen jedna z mnoha teorií. Klíčové rozdíly mezi výzkumnými návrhy a reálným světem lze shrnout do myšlenky, že výzkum hledá zázračný trénink a zázračné tréninkové intenzity, které zvyšují výkonnost, zatímco trenéři používají velkou směs tréninků při různých intenzitách, aby dosáhli špičkové výkonnosti. Kromě toho se výzkum zaměřuje na průměr, zatímco trenéři si uvědomují (měli by se uvědomovat) individualitu tréninku.
S použitím zahraničních studií
