Voda, tekutiny, zdroje, úprava vody
Voda a tekutiny
Říkat cokoliv o tom, že voda je základ života, pokládám za téměř zbytečné. Lidské tělo jí obsahuje přibližně 45-75%, přičemž ovlivňujícími faktory jsou věk, pohlaví a individuální rozdíly (množství tuku v těle, pitný režim,...). Bez jídla člověk vydrží i několik týdnů, nedostatek tekutin vede neodvratně ke smrti za 7-10 dní (většinou se uvádí údaj 5 dnů). Dehydrataci můžeme z lékařského hlediska definovat jako narušení homeostázy v důsledku snížení obsahu vody v těle.
Příznaky dehydratace jsou při malé ztrátě tekutin žízeň, při vyšší ztrátě máme suché sliznice a rty, snižuje se tvorba moči.
V dalším stádiu klesá tlak a zrychluje se pulz, roste tělesná teplota, konečným stadiem je smrt. Předpokládám a věřím, že se nikdo z vás nedostal a nedostane za první stadium. Otázkou tedy zůstává, jakými zdroji a v jakém množství doplňovat obsah vody v organismu.
Zdroje
Nejjednodušším zdrojem, po kterém můžeme sáhnout, je obyčejná voda. Doma nám teče z kohoutku pitná voda, v obchodech si kupujeme balenou nebo minerální vodu. Jsou ale tyto zdroje kvalitní? V tomto článku se pokusím nastínit výhody a nevýhody různých zdrojů vody a tekutin obecně.
Začneme asi tím nejdostupnějším, a to vodou z kohoutku. Mnoho lidí namítne, že tato voda musí vyhovovat legislativním předpisům – to je sice pravda, ale porovnával si někdo z vás hodnoty předpisů v ČR a hodnoty v dalších zemích? Otázkou také zůstává, kde se kvalita vody měří. Na výstupu z vodárny jsou parametry splněny, nicméně co se s vodou děje v kilometrech desítek let starých vodovodů, nedokáže přesně popsat nikdo.
Do vody se tak mohou uvolňovat látky jako olovo, hliník, vinilchlorid, ale i látky organického původu. Voda ve vodárnách je upravována filtrací a je do ní přidáván chlór. Sami si odpovězte, jak malé množství chloru je škodlivé.
Odpověď je: žádné. Chlor našemu organismu škodí v jakémkoli množství.
Balené vody v nedávné minulosti zažily skutečný boom. Výrobcům se podařilo veřejnost přesvědčit, že balená voda je zdravější a kvalitnější, než voda z kohoutku. Toto tvrzení může, ale také nemusí být pravdivé. Jsou známy i případy, kdy byl původ balené vody označen trojicí písmen PWD, tedy public water source – voda z veřejného zdroje. Pokud budeme balenou vodu hodnotit po stránce kvality, narazíme na několik závažných nedostatků.
Prvním z nich je cena - balené vody jsou v porovnání s vodou z kohoutku drahé. Dalším problémem může být kvalita. Voda by měla být skladována v chladu a v temnu, což se ovšem neděje – lahve jsou průhledné, skladované vody jsou běžně vystaveny světlu, mnohdy i slunečnímu.
Takové podmínky pomáhají v rozvoji mikrobiologického znečištění. Otázkou je i určité množství ftalátů, které se může do vody uvolnit zejména z měkčích lahví. Množství uvolněných ftalátů pak stoupá, pokud je láhev na slunci. Balená voda může být buď stolní, nebo minerální. Pro dlouhodobou spotřebu není minerální voda vhodná, platí jednoduché pravidlo, že pro takovouto vodu by měl obsah rozpuštěných látek dosáhnout maximálně 200mg/l.
Mezi balenou vodu musíme také zařadit barely, které se v hojném množství vyskytují na pracovištích. Materiál barelů je kvalitnější, než je tomu u plastových lahví, nehrozí tedy uvolňování ftalátů. Ostatní problémy jsou ovšem stejné, navíc vyvstává otázka čištění samotného zařízení, které by mělo probíhat maximálně v intervalu 3 měsíců.
Ftaláty jsou látky využívané v průmyslu při výrobě plastů jako změkčovadla. Pokud se dostanou do našeho organismu, negativně ovlivňují funkce jater a ledvin, zvyšují riziko vzniku astmatu a alergií. U dospívajících mužů mohou být příčinou neplodnosti (způsobují atrofii mužských reprodukčních orgánů).
Technologie pro domácí úpravu vody
Zajímavou alternativou jsou v poslední době stale více se rozmáhající filtry na domácí úpravu vody. Aby nebyla situace jednoduchá, nalezneme i zde mnoho různých technologií – mezi nejznámější patří reverzní osmóza, uhlíkové filtry nebo UV záření.
Podívejme se na tyto technologie popořadě, začněme třeba reverzní osmózou. Většina těchto zařízení má předřazený filtr na odstranění hrubých nečistot a dále uhlíkový filtr na odstranění chloru (hrubé nečistoty i chlor poškozují membránu). Voda je poté přivedena do komory rozdělené polopropustnou membránou.
Tato membrána propouští pouze čistou vodu, nikoliv už soli a další látky. Z části vody se tak stane téměř destilovaná voda a z části voda se zvýšeným obsahem kontaminantů. Logickou úvahou tedy dojdeme k závěru, že se „znečištěné“ vody musíme zbavit. Zařízení využívající princip reverzní osmózy mají poměrně velké ztráty vody na vyrobený litr čisté vody. Vyrobená voda by se navíc měla obohacovat zpětně minerály, aby byla použitelná jako pitná. V opačném případě by zafungovala osmóza v našem těle a takto upravená voda by z těla vynášela pro nás tak důležité minerály, které někteří nákladně doplňujete suplementací.
Voda, která není zpětně mineralizovaná, nesplňuje parametry pitné vody. Více např. na: www.csave.cz/files/nazory/stanovisko1.pdf
Další technologií, se kterou se můžeme potkat, jsou nejrůznější zařízení obsahující uhlík. Setkat se můžeme buď s granulovaným uhlíkem, nebo lisovaným uhlíkovým blokem. Tyto filtry z vody efektivně odstraňují chlór a tak zlepšují tak chuť a vůni vody. Uhlíkové filtry ale nejsou efektivní vůči mnoha anorganickým sloučeninám, baktériím a virům. Granulovaný uhlík má horší vlastnosti než lisovaný uhlíkový blok, dochází v něm ke vzniku kanálků a nelze kontrolovat nasycení filtru.
UV lampy jsou technologií známou několik desetiletí. Jejich funkce spočívá v ničení bakterií a virů. UV záření svým působením poškozuje DNA a RNA, a dokáže tak zahubit téměř všechny mikroorganismy (působení záleží na intenzitě UV záření).
Jak vidíte, ani jedno z nabízených řešení není dokonalé, každé má své klady i zápory. Dobrou zprávou může být to, že existují zařízení, která v sobě kombinují několik technologií a eliminují tak nedostatky každé z nich.
Tímto jsme vyčerpali asi všechny běžně dostupné zdroje, ze kterých se dá získat voda. Záměrně jsem se vyhnul slazeným nápojům, protože tyto nepatří mezi zdroje, které bych označil jako vhodné. V tomto článku také nebudu rozebírat iontové nebo hypertonické nápoje. Sycené nápoje by také měly vymizet z jídelníčku sportovce. Otázkou zůstává množství, které člověk potřebuje ke správnému fungování organismu. Nejjednodušším ukazatelem toho, jestli pijeme málo nebo dostatečně, je moč. Pokud je tmavá nebo zabarvená, měli bychom se zamyslet nad naším pitným režimem a zvýšit množství konzumované vody.
Pomůckou pro určení množství může být následující vzorec: V = m/15 * 0,5 . Převedeno do srozumitelnější formy – množství vody, které bychom měli vypít, je půl litru tekutin na každých 15kg hmotnosti, zaokrouhleno na půllitry nahoru. Příklad – člověk vážící 69kg, by měl vypít 69/15*0,5 = 2,5l. Toto číslo je základní množství pro organismus v klidu, bez výraznějších vnějších vlivů.
Pokud sportujeme, je nutno tuto hodnotu navýšit adekvátně vypocenému množství, stejně tak jako např. v horkém létě. Pamatujme také na fakt, že náš organismus je schopen vstřebat přibližně 1l tekutin za hodinu. Pokud pijeme více, voda zůstává v trávícím traktu a my tak můžeme mít pocity těžkosti.
Pokud zajdeme ještě více do hloubky, nejrychleji se vstřebává tekutina o teplotě 10-15 stupňů.
Tato informace může být užitečná např. pro závodníky, kteří se před výkonem zavodňují.
Pokud bych měl shrnout dnešní článek, popřemýšlejte o tom, co pijete. Vyhněte se slazeným a syceným nápojům, zařaďte do jídelníčku pravidelnou konzumaci zeleného čaje. Pokud někomu nechutná obyčejná voda, je možné do ní přidat například šťávu z citrónu.
Pijte pravidelně a hlídejte si množství tekutin v závislosti na vnějších vlivech a sportovní aktivitě.
